Napříč Amerikou na kole aneb z komunismu do kapitalismu

Autoři: Martin a Renata Stillerovi – členové Českého klubu cestovatelů

Zpráva před zahájením expedice

Renáta a Martin Stillerovi se chystají na další cyklocestu. Tentokráte se jejich cílem stane Amerika. V plánu mají projet Kubu, Mexiko a Spojené státy Americké. Start této půlroční expedice mají naplánován na 22.března a na kolech by chtěli našlapat asi 7000 km. Celá expedice bude tzv. „na těžko“, tedy bez jakéhokoli doprovodného vozidla. Hlavním cílem je jihozápad USA, kde mají naši cyklonadšenci v úmyslu projet většinu nejznámějších národních parků jako např. Grand Canyon, Monument Valley, Arches, Brice Canyon, Yosemite a v nich podnikat i různé trekařské túry.

Martin s Renčou budou přinášet pravidelné reportáže prostřednictvím České televize, Českého rozhlasu a také na expedičním webu: www.cyklocestovani.cz

První reportáž z expedice – Kuba

Úvod

Naše měsíční cykloputování po Kubě je součástí a vlastně i začátkem půlroční cykloexpedice po americkém kontinentě, která pak dále bude pokračovat do Mexika a hlavně Spojených států Amerických. Na tuto cyklocestu jsme se vydali s manželkou Renčou sami dva, jen na našich kolech, bez podpory jakéhokoli jiného doprovodného prostředku, vstříc všem dobrodružstvím, nástrahám i radostem, které cyklocestování přináší. Během našeho cykloputování po „ostrově svobody“ se podíváme do dvou oblastí. Nejdříve to bude severozápadní část mezi Havanou a Pinar del Rio, a to konkrétně hlavně region Viňales. V druhém díle pak zavítáme mnoho set kilometrů na jih, úplně na opačný konec Kuby do oblastí mezi Santiago de Cuba a Manzanillo.

1.díl – Cyklotoulky Kubou – severozápadní část

Přílet

Přilétáme z německého Frankfurtu přímo do hlavního města Kuby, tedy do Havany. Z letiště se ihned s našimi obrovskými zavazadly (sbalenými koly v krabicích) přesouváme do tzv. casa particulares, což je taková kubánská obdoba „zimmer frei“. Paní domácí nás přijímá velmi přátelsky a hned se s ní domlouváme na prodloužení našeho pobytu v Havaně z původních plánovaných 2 dnů na tři. To abychom získali více prostoru na skládání kol, nákup zásob na cestu, ale hlavně na prohlídku samotné Havany, o které jsme strašně moc slyšeli.

Havana

První kubánské dopoledne trávíme skládáním kol. Jde nám to celkem od ruky a již po 4 hodinách máme hotovo a můžeme vyrazit do města. Bydlíme v turisty ne moc navštěvované čtvrti Centro Habana, ale hned po pár minutách zjišťujeme, že to je asi ta pravá živá Havana. Oprýskané domy, hloučky posedávají a pokřikujících Kubánců, všude trošku zmatku a chaosu, ale přesto je všude cítit příjemná atmosféra. Pokračujeme po vyhlášeném pobřežním bulváru Malecón k pevnosti Fortaleza de San Carlos a dále k hlavní katedrále. To jsme v turistickém centru Havany v části Habana Vieja. Všude v ulicích obdivujeme staré americké limuzíny z první poloviny 20.století a připadáme si trošičku jak v automobilovém mu­zeu.

Následující celý den trávíme touláním se po Havaně po jejích dalších zajímavostech. Ulice jsou plné tzv. bicitaxi, což jsou takové velké zastřešené tříkolky, kterými se můžete nechat svézt. Dalším druhem městské dopravy kromě běžných taxíků jsou tzv. cocotaxi, malé žluté motorové trojkolky ve tvaru kokosového ořechu. Přehlédnout se nedají také dlouhatánské autobusové přívěsy tažené kamionem, do kterých se vejde mnoho desítek cestujících.

V Havaně narážíme také na nepříjemné „jineteros“, což jsou lidé, kteří se snaží nalákat a různými způsoby obelstít turisty. I my se částečně stáváme obětí, když nás pozvali do jednoho kulturního domu na „mojito“, což je pravý kubánský nápoj s příchutí máty. Nakonec po nás vyžadovali, abychom zaplatili nejen za naše pití, ale i za to jejich. Na tuhle fintu jsme jim ale neskočili a po párminutovém vyjasnění situace s číšníkem platíme za sebe a odcházíme. Číšník na dané podvodníčky volá policii, neboť oni na zaplacení údajně nemají. Takže příště již musíme být více ostražití…

Samotné město Havana nás strašně zaujalo svojí nádhernou koloniální architekturou. Takové množství historických budov, starobylých památek atd. se jen tak nevidí. Škoda jen, že velké množství domů je ve špatném, mnohdy až zpustošeném stavu. Být tu před padesáti a více lety, to muselo být něco nepředstavitelně nádherného…

Start cykloputování a první den v sedle

Kola máme složená, brašny naložené a můžeme opustit Havanu. Vyrážíme po pobřežní silnici směrem na západ. Doprava je celkem dobrá a po pár kilometrech jsme za městem. Občas zastavujeme na pláži, ale nejsou nic moc, na koupání spíše vůbec. První den se celkem táhne, je dost teplo a navečer trošičku podceňujeme včasné hledání místa noclehu. Nakonec už téměř za tmy se ptáme u jednoho domečku, zda bychom si u nich nemohli postavit stan na zahradě. Bez přemýšlení přichází odpověď „sí“. Hurá, tak dnešek máme vyřešen. Naši hostitelé jsou strašně moc ochotní, pohostinní a nakonec celá nám ze svého mála poskytují i večeři a spíme přímo u nich doma v pokojíku jejich syna. I přes chabou španělštinu debatujeme na všechna možná témata a dozvídáme se spoustu zajímavých věcí. Opravdu příjemný večer.

Kubánci a jejich pohostinnost

Kdopak by to čekal? Takhle pohostinných národů už asi fakt na světě moc není. Dá se říci, že téměř každou noc jsme spali u někoho na pozemku a snad kromě dvou případů nás nikdo za celý měsíc neodmítl. Několikrát jsme spali u lidí přímo doma a mnohdy jsme dostali i něco k večeři a ovoce ke snídani. Všichni byli moc přátelští, dobrosrdeční a rádi si povídali. Na tuhle pohostinnost budeme opravdu velmi rádi vzpomínat.

Hygiena

Pokud navštívíte Kubu na kole jako my a budete chtít navštívit i zapadlé kouty ostrova, pak vám nezbude asi nic jiného, než zapomenout na každodenní sprchu a domácí komfort. Občas sice narazíte na kemp nebo ubytování v soukromí, ale jako naschvál zrovna ne v době večera. Naši záchranou byli vždy ale dobrosrdeční lidé, u kterých jsme nocovali. Vždy nám nabídli možnost „baňar se“, tedy vykoupat se. Ale pozor-s běžnou sprchou se to nedá srovnat. Když bylo dobře, ze zdí byla stará železná trubka a z ní stříkala voda. Mnohdy musel stačit ale velký kýbl s vodou a k němu hrníček. Hrníčkem naberete vodu, namočíte se. Pak se namydlíte a zase se hrníčkem splachujete. Primitivní, ale velmi účinné a jak jsme za to byli rádi. No a když nebyla v domku ani koupelna, tak jsme „baňar se“ prováděli na zahradě.

Kubánská obydlí

Dá se říci, že jsou všechna stejná a obdobně jednoduše zařízená. Komunismus v tomto směru opravdu moc rozdíly nepovoluje. Domečky nemají většinou v oknech skla, spíče jen takové dřevěné nebo kovové sklápěcí okenice. Sklo není třeba, je tu teplo a je třeba stále větrat. O koupelnách jsme už psali. WC většinou nesplachuje a nemá prkénko. Kuchyně jsou strašně jednoduché, minimum nábytku, spíše jen police a pulty. Nádobí jako u nás před 40 lety. Ložnice i obýváky jsou strašně jednoduché, nábytku též minimum. Je to tím, že Kubánci moc druhů oblečení nemají. Obýváky bývají útulné, vybavené dřevěným nábytkem, který je většině rodinách téměř stejný. Jako přes kopírák. Podlahy jsou většinou hladké betonové a kvůli prašnosti bez koberců. Většina domácností vlastní už i barevný televizor, DVD přehrávač a video. Tahle vymoženost západního světa byla na Kubě povolena veřejně zhruba před rokem a něco. V té době přišel na trh i mobilní telefon, ale stojí hrozně moc peněz a běžní lidé nemají šanci si ho dovolit.

Region Viňales

Po několika dnech šlapání v úmorných horkách přesahujících výrazně 30 °C ve stínu v celkem zvlněné krajině dorážíme do nádherné oblasti kolem městečka Viňales. Tyhle útrapy jsme museli podstoupit, abychom si mohli prohlédnout jedinečné útvary „mogotes“, takové zničehonic z krajiny vystupující vápencové zakulacené kopce porostlé bujnou vegetací. Ve Viňales si na tři noci pronajímáme „casa particulares“. Jeden celý den prší…taková to změna! Další den jdeme na průzkum okolí. Ještě že máme ta naše kola…na nich vyrážíme do nitra mezi mogoty, kde se rozprostírá fantastické pestrobarevné údolí, kde jako by se zastavil čas. Políčka různých barev, domečky a chatrčky, volně pasoucí se koně, dobytek a další domácí zvířata. Opravdu idylická krajina. Trávíme zde několik dopoledních hodin s tím, že večer se ještě vrátíme. A mezitím vyrážíme do 30 km vzdálené jeskyně Santo Tomas, která je největším jeskynním systémem na Kubě. Jedná se o přírodní jeskyni – tedy bez elektrifikace, bez betonových chodníčků, jednoduše s troškou speleologického dobrodružství. Tak tohle stálo také za to a díky perfektní angličtině velmi zábavného průvodce to bylo ještě více okořeněné. Cestou zpátky při západu slunce míjíme znova mogoty a opět se kocháme celou okolní krajinou. Tak tato oblast rozhodně vyhrává na celém úseku naší cyklocesty po severozápadní Kubě.

Dvě různé kubánské měny

Ano, čtete dobře. Tenhle výmysl je snad jen na Kubě. Platí se zde tzv. „peso cubano“ a „peso convertible“! Laicky vysvětleno – peníze pro Kubánce a peníze pro turisty. Za 1 USD dostanete 1 peso convertible (CUC) a za něj 24 pesos cubano. Obyčejnému turistovi z hotelu stačí jen to CUC, ale cestovatel se bez pesos cubano neobejde. A co se v jaké měně tedy platí? Je to malinko chaotické, ale všeobecně lze říci, že ve všech komerčních místech za vše tvrdě zaplatíte v CUC. Za to na vesnici se všude platí v pesos cubano. Např. chleba, ovoce, zelenina, strava v lokálních hostincích atd. mimo turistická centra se platí v pesos cubanos. Někdy to ale rozum nebere-na benzince koupíte vše jen v CUC…zápaďácká zmrzlina stojí třeba 1,5 CUC=35 cubano a kousek vedle stojí zmrzlina 1 cubano. Nebo pizza na benzince 2 CUC=48 cubano a za rohem v lokální pizzerii 7 cubano. Takže když se v tom člověk začne po pár dnech trošku orientovat a nemá ostych před opuštěním obchodů pro turisty, může žít a jíst velmi levně. Neptejte se ale na to co jíte, respektive z čeho to je a jak se to připravovalo :-)

Jídlo a pití

Velmi důležité téma a pro nás občas celkem nečekaný problém. Na Kubě se totiž s běžnými obchody či supermarkety vůbec nesetkáte. Možná tak v Havaně, ale i tak je sortiment značně omezen. Sehnat tedy jídlo během šlapání mezi vesničkami či malými městy není lehké. Koupit salám či sýr je téměř nemožné a tak se musíte spokojit s chlebem a rajčaty. Občas v nějaké rádoby restauraci si můžete koupit něco nechvalné chuti, co vypadá jako párek, ale chutná spíše jako umělá hmota s příchutí gumy. Když máte štěstí, narazíte na nějaké ovoce, ale párkrát se nám stalo, že i několik dní jsme na to měli smůlu. Obchůdky v menších městečkách a vesnicích jsou zcela vybrakované-jídlo je tu na lístky a cestovatel má tak mnohdy smůlu. Když narazíte na pekárnu, musíte si vystát frontu a pak možná něco dostanete. Nikdo se vás ale neptá, kolik chcete. Musíte vzít to, co dostanete a to ještě buďte rádi, že vůbec něco máte! Občas narazíte na tzv. „tienda“, česky „stánek“. Tady se prodává za CUC a vše je tedy mnohonásobně dražší a mnohdy dražší než v Evropě. Třeba jedna konzerva fazolí nebo omáčky na špagety stojí kolem 2 CUC. Za tuhle částku v lokálním hostinci máte 4 obědy!

Voda je asi nejdůležitější téma pro cyklocestovatele. Volně pít vodu se důrazně nedoporučuje. Jste tedy nuceni kupovat balenou a ta je jen za CUC. Cena 1,5 litrové láhve se pohybuje od 0,7 do 1,5 CUC, tedy asi 15–30 kč. Koupit ji ale není možné všude, takže je velmi důležité vozit dostatečnou rezervu, nejlépe na další 1–2 dny, pokud jste v zapadlých koutech.

Závěrem

V první části kubánské cyklocesty jsme za necelé dva týdny našlapali asi 400 km a udělali okruh mezi městy Havana-Bahira Honda-Vinales-Pinar del Rio-Soroa-Mariel-Havana. Trasa byla různorodá, vedla podél pobřeží, pahorkatinou, skrz hory i po rovinaté dálnici. Potkali jsme spoustu úžasných lidí, viděli mnoho nádherných míst a i když nás to mnohdy stálo kupu sil a útrap (vedra, komáři, prudké kopce, občas málo jídla a pití), tak rozhodně nelitujeme, že jsme si tuto oblast pro cykloputování zvolili. V následující reportáži za pár dní se podíváme na opačný konec ostrova svobody do absolutně zapadlého regionu mezi Santiago de Cuba, Chivirico, Pilón a Manzanillo. Sledujte tedy i nadále expediční web: www.cyklocestovani.cz , kde naleznete i další podrobnosti.

Druhá reportáž z expedice – Kuba

2.díl – Cykloutoulky Kubou – jihozápadní část

Přesun na opačný konec ostrova

Po absolvování prvních téměř dvou týdnů v sedle kol na ostrově svobody zjišťujeme, že tu asi nezvládneme najet tolik, kolik jsme si mysleli. Důvodů je více – hodně velká horka, kdy mnohdy několik hodin denně se schováváme ve stínu. Občas nás trápí horší kvalita silnic a v neposlední řadě se projevuje nedostatek tréninku předem, neboť zima nám to moc v Evropě nedovolila. A tak se rozhodujeme, že se na opačnou stranu ostrova přesuneme autobusem a další dva týdny uděláme nějakých okruh tam a podle toho kam dojedeme, tak odtamtud se zase nějak vrátíme do Havany. Kupujeme si tedy lístek za cca 1000 kč na noční autobus společnosti Viazul z Havany do Santiago de Cuba a během 14 hodin se přesouváme mnoho set kilometrů na jih. Cesta komfortním autobusem byla bez problému a i transport kol byl v pohodě. Museli jsme jen sundat brašny, oddělat přední kolo, sedlo a povolit řidítka.

Zvolená trasa na JZ ostrova svobody

Jak již bylo zmíněno, improvizujeme a tvoříme na rychlo nové plány. Váháme, zda jet ze Santiaga po stopách našich kamarádů a většiny turistů na JV směr Baracoa nebo někam jinam. Nakonec vítězí touha po něčem novém a trasa povede na JZ směr Chivirico, Pilón, nejjižnější bod Kuby Cabo Cruz, Las Coloradas, Manzanillo a dále uvidíme, kam dojedeme. Než se ale vydáme na tuto trasu, děláme malou zajížďku na pláž Siboney ležící asi 18 km na východ. Zde trávíme nakonec jeden celý den a užíváme si konečně poprvé moře.

Kubánské pláže

První dva týdny se nám nějak vyhýbaly. Nebo možná my jim. Byly jsme na dvou, ale tam se ani koupat nedalo. Moře nebylo nic moc, pláže nehezké skalnaté a tak jsme se ani nekoupali. První pláží tak pro nás byla až Siboney. Tady to bylo celkem fajn, lidí akceptovatelně, ale přece jen, krásné kubánské pláže na nás čekali až o kus dále a to na minimálně obydleném a nulově turisticky navštěvovaném pobřeží mezi Chivirico a Pilón. To byla nádhera-průzračná voda, půlkruhovité pláže se skalními útesy, někdy plno oblázků, někdy krásný písek, prostě koupací paráda každý den někde jinde. A nejlepší na tom bylo, že nikde nebyl nikdo. Celá tahle nádhera byla jen a jen pro nás. Později jsme ještě navštívili už známější pláže Las Coloradas a vyhlášené Varadero. I když to pláže byly hezké, nikde už to nemělo to panenské kouzlo ráje bez lidí…

Fauna a flóra

Z hlediska vegetace nás zaujaly hlavně krásné skalní kaktusy, které jsme viděli mezi městečky Chivirico a Pilón. Mnohé z nich kvetly, opravdu krása. Samozřejmě stejně jako každý Evropan, tak i my jsme obdivovali lesy a plantáže palem, kterými byly porostlé nejen roviny, ale i rozsáhlé svahy hor.

Divokou zvěř jsme na Kubě téměř nepotkali. Hodně často jsme ale vídávali mnoho supů kroužit nad krajinou a občas jsme měli i štěstí vidět tyto ne moc hezké dravce zblízka.

Nejsilnějším zážitkem bylo ale pozorování a kličkování mezi tisíci velikánských krabů, kteří křižovali vozovku. Něco podobného jsme nikdy neviděli. Krabi různých barev o velikostech až 30 cm lezli po útesech, po cestách, po okolních skalách, loučkách, v křoví, no prostě všude. A to mnohdy i třeba 400 výškových metrů nad mořem a třeba i kilometr daleko od moře. A my museli neustále mezi nimi kličkovat a dávat pozor, abychom je nepřejeli. Samozřejmě projíždějící auta tento problém neřešila a proto všude na cestě byly další stovky mrtvých a přejetých krabů a hodně to zapáchalo. Zbytky krabů požírala občas volně pobíhající prasata domácí. Takovýchto podobných několika kilometrových úseků jsme museli absolvovat několik a mnohdy už to bylo tak nepříjemné, že běhal mráz po zádech.

Veřejná doprava

O městech jsme se již zmiňovali minule. Na vesnicích je tomu úplně jinak a je to ještě zajímavější. Žádné pravidelné a přesné spoje v podstatě neexistují. Sice je státní i soukromá doprava, ale nikdy nic plánovat nemůžete. Vždy se čeká, až něco přijede. A mohou to být i hodiny, co jsme si i vyzkoušeli později. Občas potkáte klasické autobusy, ale většinou se jedná o po domácky přestavěné náklaďáky a mnohdy se jezdí přímo na korbě náklaďáku. Ještě zábavnějšími dopravními prostředky jsou traktory, které za sebou táhnou vlečku a ta je přecpaná cestujícími, kteří tam jen stojí a sotvaže nevypadnou.

Kvůli nedostatku nafty platí na Kubě zákon a povinnosti zastavování soukromých vozidel, která musí nabrat kohokoli, kdo jede tím stejným směrem. Mnohdy na toto dohlížejí státní zaměstnanci, kteří koordinují tento „vynucený autostop“. Jojo, na ostrově svobody je možné opravdu vše. Ale nápad to je výborný, aspoň auta jezdí vytížená a šetří se příroda!!!

Československo a Kuba

Snad každý Kubánec zná Československo. Mnozí za komunismu u nás studovali či pracovali. Několik takových jsme náhodně potkali a kupodivu uměli někteří ještě i po 20–30 letech dobře česky.

S českými či československými výrobky se setkáte na Kubě také často. Nejvíce jsou vidět Škodovky Fabia a Octavia, dále jsou oblíbené staré Tatry na těžbu dřeva atd.

Kubánská ekonomika a celý systém

Celá ekonomika je postavena na produkci cukrové třtiny, vyhlášených doutníků a v poslední době také na cestovním ruchu ve vyhrazených komerčních zónách jako Varadero. Úspěch tohoto systému, který si může dovolit dotovat kompletní zdravotnictví na vysoké úrovni, velmi kvalitní školství, důchody atd., kdy lidé opravdu neplatí téměř nic a třeba i na elektřinu a vodu jen lehce přispívají, je zaobalen v tom, že stát vlastní téměř vše a všude všem zaměstnancům dává minimální mzdu, která se pohybuje kolem 250–350 pesos cubano = 8–12 EUR za měsíc. A za tyto peníze si Kubánec nemá šanci koupit téměř nic-neboť třeba nejlevnější televize se dá koupit za 120 EUR nebo obyčejný šampón či sprchový gel stojí 1–2 EUR v přepočtu. Stát tedy lidem jakoby dává vše zadarmo, ale v reálu si lidé vše tvrdě zaplatí sami, neboť státní podniky jim nedávají žádné peníze… . Např. Kubánec ve státním podniku vyrábějícím doutníky udělá sám denně cca 120 kusů doutníků. Jeho měsíční plat se rovná prodejní ceně necelých 2ks doutníků. To se to státu ale skvěle funguje… .

Soukromé podnikání na Kubě téměř neexistuje. Jsou malé výjimky jako třeba ta soukromá ubytovací zařízení „casa particulares“ či malinké dopravní firmičky. Ti všichni ale platí šíleně vysoké daně, jsou pod silným úředním dohledem a nemají to jednoduché.

Kubánské doutníky

Měli jsme možnost navštívit jednu ze 33 fabrik na výrobu doutníků. Byla to nesmírně zajímavá exkurze, kde jsme zjistili, že celý proces je veliká a přísně střežená věda. Třeba některé listy se suší i několik let, doutník se skládá z více různých listů atd. atd.

Fidel vlevo, Fidel vpravo, Fidel prostě všude

Tahle ikona, modla, symbol a já nevím co vše ještě je nerozlučně spojen se slovem Kuba. Asi žádný státník na celém světě se tak nevryl do historie od druhé světové války jako Fidel Castro. Dokud člověk ale nenavštíví Kubu na vlastní triko, asi nikdy nepochopí, proč vlastně ten Fidel je takovým symbolem a proč ho ti Kubánci tak miluji a proč ustál všechny ty tlaky ze zbytku světa, především ze strany USA. Ani my po měsíci nemůžeme vyřknout nějaký jednoznačný názor či důvod, ale malinko to vše začínáme chápat. Revolucionář Fidel a jeho věrný parťák Ernesto Che Guevara svrhli vládu proevropských a proamerických zbohatlíků, kteří jen plenili a zneužívali Kubu a Kubánce k získávání bohatství. Revolucionáři všechny tyhle cizince vyhnali, vše jim zabavili a rozdali obyčejným lidem. Nechali jim postavit domky místo chatrčí, postavili silnice, do domácností zavedli elektřinu, postavili školy a nemocnice, začali všechny lidi vzdělávat a hlavně eliminovali rasismus a postavili všechny lidi na stejnou úroveň. Tohle mělo ohromný úspěch a i přes mnohé věci, které pak nevyšly či byly špatné, Fidel a jeho revoluce je stále považována za to dobré.

Samozřejmostí je neskutečně silná propaganda, částečná cenzura, zákaz cestování, policejní drobnohled atd. Sochy Fidela, reklamní billboardy s Che Guevarou, cedule s obrazy politiků, revolucionářská a propagandistická hesla na skalách, na domech, na stromech atd. najdete jednoduše všude, kam se podíváte.

Není jednoduché zaujmout k tomu jakékoli stanovisko…to by člověk musel být Kubánec a zároveň Evropan, aby to mohl objektivně zhodnotit.

Nocování

Volné stanování je na Kubě zakázané. Pokud jste v obydlených oblastech, občas jsou hotýlky, ale nejčastěji se můžete ubytovat v již zmiňovaných „casa particulares“. Občas narazíte i na nějaké kempy. Když jste ale v zapadlejších regionech, na nic určitě nenarazíte a pokud nechcete porušovat zákony a zbytečně provokovat, musíte to řešit jako my. Zeptat se u lidí, zda byste nemohli stanovat u nich na soukromém pozemku. Nám v 95% případů vždy vyhověli a tak jsme poznali nejen Kubu jako zemi, ale i její obyvatele s běžnými denními starostmi i radostmi. A to bylo právě to parádní!

Kvalita silnic a podmínky pro kolaře

Kvalita je velmi různorodá. Všeobecně se dá říci, že cesty jsou na slušné úrovni, ale občas se setkáte s katastrofálním stavem vozovky, kdy po asfaltem už mnoho let není ani památky a vy se drkotáte po písko-štěrko-kamenech…no děs a hrůza. Zase ale naopak můžete jezdit po dálnicích, kde tak jako tak je minimální provoz. Když budete mít štěstí na region, potkáte na cestách denně třeba jen 3–5 aut a to je pak fantastická cykloturistika.

Řidiči jsou všeobecně velmi tolerantní, neboť každý Kubánec je také cyklista a tak se chovají na cestě velmi ohleduplně.

Návštěva nemocnice

Ani tohle se nám nevyhnulo. Jednoho dne se probouzíme a Renča má najednou na sobě velké množství červených teček až boláčků a my nevíme, co to je. Strašně ji to svědí až bolí. Snad to jsou jen nějaké štípance, ale na komára to nevypadá. Druhou možností, co by to mohlo být, to jsou neštovice či něco podobného. Dva týdny předtím jsme byli u jedné rodiny, kde jejich holčička takovou nějakou nemoc měla. Váháme, co dál. Nakonec jedeme do nejbližšího městečka a jdeme k doktorovi. Ordinace je malinka, tmavá, ale čistá. Je tam jen sůl a židle a na ní pan doktor. Ten během chviličky říká, že to jsou naštěstí jen štípance od nějakého agresivního hmyzu, jehož jméno neznáme. Renča dostává léky a mast proti alergické reakci na tato bodnutí. S klidnou duší odcházíme, že to není nic vážnějšího. Za návštěvu v ordinaci a ani za léky a mast z lékárny jsme neplatili. Zdravotnictví je na Kubě zdarma. Že by i pro cestovatele? Asi ano… . Zaslíbená to země!

Nejhezčí úsek pro cykloturistu

Najeli jsme sice na Kubě jen 1000 km a Kuba je veliký ostrov se spoustou míst, pro nás ale nejhezčím úsekem pro cyklocestování byla rozhodně trasa mezi meěstečky Chivirico a Pilón, která vedla po zcela zapomenuté pobřežní silnici, která se místy až ztrácela a byly dny, že jsme téměř žádné auto nepotkali. Cesta vedla většinou podél moře, někdy rovinkami, někdy hodně do kopců po útesech, ale pořád v nádherné krajině s výhledy jak na moře, tak na hory. Míjeli jsme úplně panenské zátoky, laguny, pláže… nikde nikdo. Po skalách rostly kaktusy, na několika místech lezly tisíce velikých krabů a v izolovaných osadách žili dobrosrdeční a pohostinní Kubánci. I když tato trasa nebyla úplně jednoduchá kvůli horkům, často špatné silnici a velkým kopcům, budeme na nic vzpomínat jako na nejhezčí úsek na jižním půlce naší cyklocesty.

Zakončení kubánské části cyklocesty

Po uskutečnění cykloúseku na JZ Kuby se začínáme vracet zpět na sever k Havaně a začátek kombinujeme autobusem a stopem. Pak nasedáme na dálkový autobus Viazul a protože nám zbývá jeden den, děláme úpravu programu a na jeden den se zastavujeme ještě ve Varaderu, nejvyhlášenějším letovisku na Kubě. Je to sice zahraniční enkláva a továrna na valuty, ale vše je tu vcelku vkusně situováno a nevypadá to nijak výrazně komerčně. Na tomto 18 km dlouhém poloostrově místy jen 500 m širokém jsou krásné pláže s bílým pískem a průzračnou vodou. Právě tady to vychází na mé třicáté narozeniny a tak si dopřáváme odpočinek, zpestření ve formě pořádného civilizovaného oběda a poslední koupání v Karibiku. Pak už se jen vracíme do Havany, balíme kola do krabic a odlétáme do Mexika.

Závěrem

A co že jsme si z Kuby odvezli? Spoustu pěkných zážitků, vzpomínek na fantastické a pohostinné obyčejné Kubánce ze zapadlých vesniček, plno nádherných fotozáběrů atd.

Pokud byste se mě ale zeptali, zda se mi tam líbilo a zda bych tam jel ještě jednou, tak odpovím ANO a na duhou část NE. Kuba rozhodně stála za navštívení, ale z mého subjektivního hlediska to není země, kam bych musel jezdit vícekrát. Ještě jednou ale zdůrazňuji, návštěva Kuby stála za to a doporučuji ji každému-je tam totiž strašně moc věci, které člověk musí sám okusit. Krásně to vše charakterizuje podtext z jedné knížky o Kubě, který zní: „Kdo neviděl, neuvěří… Kdo nezažil, nepochopí“!!!

Další reportáže, fotografie a informace o probíhající cykloexpedici napříč Amerikou naleznete na stránkách www.cyklocestovani.cz

Třetí reportáž z expedice-Mexiko

Úvod

Naše dvoutýdenní necykloturistická návštěva Mexika byla součástí půlroční cykloexpedice po americkém kontinentě, jejíž počátek byl na Kubě a hlavní část se bude odehrávat na jihozápadě Spojených států Amerických. Na tuto cyklocestu jsme se vydali s manželkou Renčou sami dva, jen na našich kolech, bez podpory jakéhokoli jiného doprovodného prostředku, vstříc všem dobrodružstvím, nástrahám i radostem, které cyklocestování přináší.

Mexiko – pohled do světa vyšší vrstvy

Ke komu vlastně letíme

Pozvání do Mexika jsme dostali od Renčiny kamarádky, která v Mexico City žije již několik let se svým mexickým přítelem. Náš mexický program pro nás byl dopředu naplánován a zorganizován, aniž bychom měli možnost něco výrazněji ovlivnit. Ale což, řekli jsme si. Tak se necháme překvapit. První dva dny trávíme vybalováním věcí po kubánské části expedice, poté odpočinkem a baštěním normálních jídel, ke kterým jsme se na Kubě nedostali. Hned první den nám naše hostitelka připravila výborné krůtí maso s bramborovým salátem. To byla ale bašta!!!

Odpočinek v luxusním extrému s Billem Clintonem

Protože jsou naši hostitelé z vyšší třídy, taková mexická smetánka trošku, vyrazili jsme sportovním Audi S-line do luxusního hotelu do Ixtapy na pacifické pobřeží. I když byl hotel nádherný, na základě nespokojenosti paní hostitelky měníme a odjíždíme do nejlepšího hotelu do Acapulca! Luxusní hotel Fairmont Princessa ve tvaru aztécké pyramidy už na první pohled budí silný obdiv. K tomu všemu všude v okolí desítky policistů a plně ozbrojených vojáků. Dozvídáme se, že v „našem“ hotelu je dnes veliký sjezd bankéřů a mezi nimi nechybí ani mexický prezident či bývalý americký prezident Bill Clinton. Tak to je opravdu pecka. Kam jsme se to dostali. My, expediční cykloturisti, a teď takovýto komerční luxus-až se trošku stydíme a zároveň cítíme, že sem nepatříme. Ale byli jsme sem pozváni, tak si to musíme užít. Hotel to je fakt parádní, je tu úplně vše. Tak komfortní a nádherný pokoj jako v pohádce jsme snad ještě neviděli. A ty snídaně a večeře… stoly plné všeho možného… až je nám z toho smutno, jaké obžerství tihle zbohatlíci tady mají a příjemní dobrosrdeční lidé na Kubě nemají moc co jíst.

Pět dní v přepychu a luxusu plného obžerství trávíme povalováním se u hotelového bazénu, odpočíváním a také skákáním do vln pacifického oceánu. V hotelovém areálu kromě restaurací, posilovny, kaváren, obchodů atd. naleznete snad úplně vše, že ani nemusíte vylézat z komplexu. Jeden večer ale vyrážíme na chviličku do centra Acapulca a obdivujeme noční život tohoto vyhlášeného letoviska. Po pár dnech ale zjišťujeme, že tohle lenošení a nudný každodenní stereotyp není pro naše cestovatelské povahy a opravdu nechápeme, jak to někoho může bavit žít v tomto umělém světě.

Mexico City

V hlavním městě Mexika, které má mimo jiné údajně 30 miliónů obyvatel, máme v plánu zůstat několik dní a město si důkladně prohlédnout. Protože jsme ale hosty našich známých, musíme se podřídit jejich plánům a požadavkům, což znamená žádný pohyb veřejnou dopravou, všude jen osobním taxíkem, prohlídka centra komerčním turistickým autobusem s otevřenou střechou atd. Bohužel tímto stylem mexickou metropoli téměř nepoznáte. Je to jen zevrubný pohled na budovy, ale nic více se nedozvíte a nikam neproniknete. Takže vlastně jen celý den čekáte v zácpách a to takových, že si je Evropan ani nedokáže představit.

Snad jedinou opravdovou atrakcí, kterou jsme neviděli „z rychlíku“, byla návštěva fantastického pavilonu motýlů, kde všude kolem vás létají stovky těchto krasavců.

Ukončení pobytu v Mexico City

Díky výše zmíněným důvodům se cítíme hrozně svázání, jak v pasti. Nic nemůžeme. Všude jsme pod dohledem jako ve školce. K tomu se přidává plno dalších drobností, kdy cítíme, že my jednoduše do světa vyšší třídy nepatříme. Paní hostitelka nám dává dost často najevo, že bez značkového oblečení jsme něco méně, že naším způsobem mohou cestovat jen „šupáci“ a pořád je něco špatně. Copak jsme neprocestovateli 40 zemí a mnohdy mnohem nebezpečnějších, problematičtějších a drsnějších, abychom se neuměli o sebe postarat?! Copak si musíme hrát na nějaké snoby a nóbl lidi, abychom zapadli? Ne, to určitě nebudeme! A tak po výměně názorů dochází k radikálnímu rozhodnutí a to předčasnému ukončení našeho pobytu v Mexico City a přesunu k obyčejným lidem do Ciudad Juarez, kam už se moc těšíme.

Přesun do nejnebezpečnějšího města severní Ameriky a příjemný pobyt tam

Aby komplikací nebylo málo, tak hned na letišti zjišťujeme jeden velký „průser“. A to doslova! Tak mi ten výraz, prosím, promiňte. Nechali jsme si zabukovat letenky do Juarezu, ale až na letišti na check-inu zjišťujeme, že žádný let do Juarezu se odtud nekoná. V náš čas a pod naším číslem letu se letí do města Chihuahua. Popravdě jsem si toho při bukaci v kanceláři všiml, ale bylo mi řečeno, že to je druhé letiště hned vedle Juarezu a v tom spěchu jsem se nemrkl, zda to tak je. Teď ale zjišťujeme, že Juarez je ještě o 400km dále, než Chihuahua, kam máme letenky. Tak to je šok! Co teď? Dvě hodiny do odletu. Budeme rušit letenky? Let do Juarez je až další den a navíc z jiného letiště na druhé straně Mexico City. Váhám-volám-zjišťuji všechny možnosti. Nakonec zůstáváme u chybných letenek a letíme do města Chihuahua. Odtud z letiště taxíkem na autobusové nádraží a pak nočním autobusem se po dobu 5 hodin přesouváme do vytouženého cíle, do města Juarez. Tam na nás už ve tři hodiny ráno čekají naší hostitelé, kteří nás k sobě pozvali skrz cestovatelský server „hospitality club“.

Rodina Hernandezových je strašně fajn. Z původních plánovaných 2 dní tam nakonec trávíme 4 celé dny a to nás ještě nechtějí pustit a přemlouvají, ať zůstaneme déle. Společně s nimi vyrážíme dvakrát do USA, neboť mexický Juarez a americké El Paso jsou jako Český a polský Těšín. Poprvé míříme na nákupy a druhý den na celodenní výlet do jedinečné jeskyně Carslbad caverns ležící asi 160 mil na východ od El Pasa. Krásnější jeskyni jsem ještě neviděl a to jsem už navštívil spoustu jeskyní různě po světě. Neskutečná nádhera. Tisíce obdivuhodných vápencových útvarů různých druhů, barev a velikostí. Ne nadarmo se o téhle jeskyni tvrdí, že uchvátí každého. Je to pecka celého státu New Mexico!!!

Juarez je v již několik let považován za nejnebezpečnější město celé severní Ameriky. A proč? No proto, že zde sídlí dva velké drogové gangy, které se snaží ovládat celý drogový byznys mezi USA a Mexikem. Jak se ale dozvídáme, transportu drog na území USA bylo hodně přitíženo a drogové gangy si museli v posledních třech letech najít odbyt drog na mexickém území a hlavně tedy v okolí Juarezu. A protože nová mexická klientela nekompenzuje stále dřívější americký odbyt, oba drogové gangy jdou proti sobě a snaží se likvidovat navzájem a převzít moc. A tak dochází k častým přestřelkám a vraždám. Jen za poslední rok bylo zabito údajně kolem 5000 lidí! V den, co přijíždíme my, bylo zastřeleno 20 lidí. Není se tedy čemu divit, že město je plné plně ozbrojených policistů, vojenských těžkooděnců s maximální technikou, nad městem každou chvilku létají ozbrojené helikoptéry atd. Naši hostitelé nám také říkají, že hodně lidí už Juarez opustilo, že je těžké tu podnikat, neboť drogové gangy se snaží vydírat a požadují výpalné atd. Na druhou stranu ale se dozvídáme, že pokud není člověk nějak zapleten do obchodu s drogami nebo čímkoli jiným, co potřebuje drogová mafie, pak se údajně není čeho bát. A tak doufáme, že tomu tak i bude a my Juarez opustíme živí a zdraví.

Přesun do USA

Nastal čas odjezdu, a i když nám je u Hernandézových příjemně, začínají nás „svrbět nohy“ a touha po poznávání a cyklocestování nás láká zvednout kotvy. Loučíme se s příjemnou rodinkou a doufáme, že jim tuto milou pohostinnost budeme moc někdy oplatit.

Na mexicko-americkou hranici vyrážíme na kolech doprovázeni Brendou v autě. To z důvodu bezpečnosti. Projíždíme čistým a upraveným městem a jediné, co narušuje klidnou atmosféru jsou všude na křižovatkách plně ozbrojení vojáci a nad námi létající helikoptéry. Připadáme si malinko jak ve válce, ale zase na druhou stranu díky téhle vojenské přítomnosti si připadáme celkem bezpečně.

Na hranicích je fronta tak na dvě hodiny. Prý ale jako vždy! My na kolech ale zácpu předbíháme celkem hladce. Doklady máme již vyřízené z předchozích vjezdů do USA a tak jediným problémem je, že jsme se snažili propašovat zakázaná jablka. Nezdařilo se a jsou nám zabavena. Naštěstí bez pokuty. Loučíme se s Mexikem a definitivně vjíždíme na našich kolech do Spojených státu Amerických, kde se odteď budeme pohybovat dalších téměř 5 měsíců.

Další reportáže, fotografie a informace o probíhající cykloexpedici napříč Amerikou naleznete na stránkách www.cyklocestovani.cz

Čtvrtá reportáž z expedice – USA – přes Texas, New Mexico až do Arizony

Trasa

V této reportáži projedeme na kolech 1500 km dlouhý úsek počínající v texaském El Paso, dále pošlapeme Novým Mexikem po nekonečných prériích a pouštích jako třeba White Sands, následně se před hory dostaneme do Arizony, kde navštívíme národní zajímavosti Chiricahua Mountains, Saguaro NP nebo třeba úžasný region Sedony a Oak Creek Canyon.

White Sands

Tato národní přírodní památka nacházející se v Novém Mexiku byla pro nás jedním z největších lákadel celé cyklocesty a proto také ta veliká zákruta v naší trase. Než jsme na poušť bílých písků ale dojeli, čekal nás první horský průsmyk o výšce cca 1500m a následný prudký sjezd do pouštní krajiny Tularosa Basin, která prověřila naší odolnost na nekonečně rovné a nekončící úseky, vysoké teploty a psychickou odolnost na nezáživnou krajinu. Ale vše jsme to překonali a konečně se prvně dotýkáme úžasných bílých dun White Sands. Je to nepopsatelná nádhera. Až 12 m vysoké bílé duny, milióny tun bílého sádrovcového písku…bílá poušť všude kolem nás. Neváháme a žádáme o permit na tzv. backcountry camping, tedy nocování uprostřed dun. Povolení získáváme, opouštíme kola a jdeme s batohy na zádech mezi duny na tzv. divoká tábořiště. Kromě plastové tyčky označující onen „camping“ tam není nic. Ani nikdo. Jsme tam úplně sami. Tak tohle je fakt super. Užíváme si západu slunce a poté nadšeni usínáme uprostřed divoké bílé pouštní krajiny. Druhý den ráno se vracíme ke kolům, odkládáme tábornické vybavení a jdeme na 3-hodinový trek do bílých dun. Počasí už nám tolik nepřeje a je pod mrakem. Škoda. Euforické fotečky nebudou. Přesto si to ale užíváme a nemůžeme se na tento přírodní skvost vynadívat. Kdesi v dáli bílých dun vidíme vojenské základny, kde mimo jiné byla také odzkoušena první atomová bomba. Velká část White Sands je totiž vojenským územím. Pouze menší oblast je národní přírodní památkou, což je takový předstupeň národního parku. Můžeme jen dodat, že tohle splnilo nadmíru naše očekávání a můžeme všem jen vřele doporučit.

U hejtmana a paní ředitelky

Už několik dní šlapeme proti šílenému protivětru skrz New Mexico. Většinu dne jedeme tak 8–12 km/hod. Více to nejde. Po rovinatých pouštích a prériích letí vítr ze západu na východ přímo proti nám a my nemáme na výběr než se takto trápit. Za Demingem, kde jsme si krom jiného prohledli fantastické muzeum, je již večerní vítr tak silný, že nezvládáme téměř šlapat. Úsek 5 km jedeme snad hodinu. Slunce pomalu zapadá a my přemýšlíme, kde dnes složíme hlavu. A v tom zastavuje bílý džíp a příjemná paní nám nabízí nocleh u nich doma. Tak neváháme a jdeme na návštěvu. Dozvídáme se, že je ředitelka školy a její manžel pracuje jako místní hejtman. Mají nádherný dům. Dostáváme vlastní pokoj s koupelnou a prý se máme cítit jak doma. Doslova nám říká: „tady je lednička, tam spižírna a berte si co chcete“. Americkou pohostinnost jsme už několikrát poznali, ale tohle je fakt extrém. Cítíme se fakt jako doma, úplný klid, relax a pohoda. Druhý den ráno ale musíme pokračovat, neboť zůstat ještě déle by bylo nebezpečné pro další postup expedice…mohli bychom totiž zlenivět, zpohodlnět a zvyknout si na ten úžasný komfort. Jejda, to byla ale příjemná zastávka!

Přes první velké hory Chiricahua Mountains

Trasa Novým Mexikem se chýlí ke konci a nás čeká návštěva další přírodní památky a to skalních útvarů Chiricahua. Vedou tam dvě cesty… jedna objížďková zezadu kolem hor rovinatějším terénem a po hlavní silnici nebo ta druhá přes hory po vedlejší silnici. Váháme. V infocentru v posledním městě nás přesvědčují, že to nepřejedeme. Prý je to hodně do kopce a po šotolině. A navíc prý tam byla minulý týden sněhová bouře a cesta je snad nesjízdná. Nechce se mi tomu moc věřit. Tolik hor už jsme v minulosti přejeli a tohle že bychom nezvládli? Daří se mi přesvědčit paní z infocentra, ať zavolá rangerům do hor, jaká je aktuální situace. A hurá, ranger říká, že ok, cesta je suchá a dobrá. Tak teď už tedy jen ta šotolina a pořádný krpál. A tak vyrážíme k horám. Na hranu pohoří přijíždíme až druhý den a nocujeme na jedné farmě na úpatí. Vjezd do Chiricahua Mountains z východu vede impozantně mezi obřími skalami. Prvních pár kilometrů je asfalt, ale pak už ona zmiňovaná šotolina. Je teplo, hodně teplo. Naštěstí relativně rychle nabíráme výšku a tak se ochlazuje. Díky mnoha zastávkám a odbočkám na výhledy stoupáme hlavní úsek až odpoledne. Čas letí a my stále nejsme nahoře. Jde to místy celkem těžko. Také jsme unaveni z předchozího dne v šíleném protivětru. Nakonec ale dosahujeme konce stoupání, tedy průsmyku Onion Saddle o nadmořské výšce 2042m. První horská zkouška je tedy za námi. Zvládli jsme to. Slunce už zapadá a tak nocujeme přímo na průsmyku v horách, kde údajně jsou medvědi. Žádný nás naštěstí v noci nenavštívil a dočkali jsme se rána živí a zdraví. Další dva dny trávíme pěší turistikou po krásných a zajímavých skalních útvarech, které se nacházejí na západní straně Chiricahua Mountains, tedy už v Arizoně. Tyto ryolitové skály jsou velmi podobné Broumovským stěnám jen s tím rozdílem, že jsou mnohem mnohem rozsáhlejší. A tak se tu trošku cítím jako doma. Nachodili jsme tu nějakých 25 kilometrů, nafotili desítky fotek a konečně tedy protáhli trošku jiné svalstvo, než to „šlapací“.

Na farmě minerálů a plazů a nejen jich…

Po prohlídce nejtypičtějšího městečka divokého západu Tombstone míříme do města Tucson. Kousíček před Bensonem už máme pro tento den šlapání dost a tak zastavujeme u jedné farmy s dotazem o možnost stanování na pozemku. Majitel, bývalý Němec, nám dává ihned svolení a nakonec nabízí i možnost sprchy a občerstvení. Později se dozvídáme, že je odborníkem přes minerály, plazy, hady a pavouky. A své znalosti nám hned dokazuje ohromnou sbírkou minerálů a drahokamů z celého světa, kterou nyní připravuje na otevření jako vlastní muzeum. Na pozemku má spoustu ještěrek a hadů chřestýšů. Pozor ale, volně žijících! Má k nim vřely vztah…pozoruje je, občas přikrmuje a hlavně i nadále studuje. Získáváme od něj tedy spousty cenných a odborných rad, jak se chovat v poušti, co dělat při setkání s jedovatými hady a pavouky, jak reagovat při málo pravděpodobném uštknutí atd. Z celé přednášky zjišťujeme, že realita vlastně není tak hrozná a nebezpečná, jak přehánějí média. Rolf říká jedno: „Před hady a pavouky není třeba se bát, ale jen mít respekt. Respektovat je musíme, neboť oni tu byli před námi, je to jejich domov, a když jim člověk nic nedělá, oni sami nikdy nezaútočí“. A hned minutu na to nám to dokazuje, hladí velikánskou tarantuli a bere ji do ruky. Nám tuto možnost též nabízí. S mrazením v zádech ale odmítáme. Trošku nás to sice vnitřně tlačí zkusit to, ale jsme asi zbabělci a tuto netradiční zkušenost vzdáváme. Třeba někdy příště…

Mezi stromovými kaktusy Saguaro

Dalším naším arizonským cílem je národní park Saguaro, kde rostou obří kaktusy Saguaro. Park je v okolí pouštního města Tucson rozdělen na západní a východní část. My navštěvujeme samozřejmě oba parky. Mezi kaktusovými velikány trávíme celkem tři dny, zažíváme jedinečné západy a východy slunce, projíždíme se na kole, chodíme pěšky a hlavně se kocháme pohledem na tyto jedinečné až 15 metrů vysoké exempláře. Jako malý kluk jsem koukal na westerny a právě tyto kaktusy tam vídával. Nikdy jsem ale netušil, že se mi podaří mezi nimi projíždět jako ti westernoví kovbojové na koních. No a ono to vyšlo, jen s tím rozdílem, že my jsme tam jezdili na kole :-) . A ještě jedna rarita v NP Saguaro na nás čekala. Zblízka jsme viděli velmi velkého jedovatého ještěra Gila Monster, česky se nazývajícího korovec. Na celém americkém kontinentě žijí jen dvě jedovaté ještěrky a jeden druh z toho právě v Sonorské poušti v USA. Je velké štěstí korovce spatřit a nám se to poštěstilo hned dvakrát.

Hory a doly Arizony

Pokud si někdo představuje Arizonu jen jako rovinu, pouště a šílené vedro, tak se mýlí. I my jsme se přesvědčili o opaku. Za Tucsonem míříme na sever a hned začínáme nenápadně stoupat. A ejhle, prvních 700 výškových metrů je za námi a před námi šílený, 20 km dlouhý sjezd a padák z Oracle do doliny osady Mammoth. Tak to byl tedy parádní sešup. V Mammothu je ale šílené vedro. Však jsme také pěkně klesli. A protože máme za sebou už měsíc amerického šlapání a tachometr ukazuje celkem 2000 km je na čase si jeden den odpočinout. Jdeme tedy do motýlku na dvě noci a vyhýbáme se tak největšímu vedru. K dispozici máme osvěžující bazén, internet a samozřejmě příjemný pokojík s klimatizací. Z Mammothu dále pokračujeme na Winkelmann a odtud 20 km dlouhým a skoro nekonečným stoupáním na průsmyk El Capitan Pass. Odtud prudce dolů do Globe a pak zase nahoru na další sedlo a z něj sešup do doliny Rooseveltova jezera. Kopcům ale není konec, neboť na nás čeká další horská etapa a to do borovicových lesů kolem měst Payson, Pine a Strawberry. Ty kopce opravdu snad nikdy neskončí, šplháme až do výšky 2166m. Tady je už aspoň snesitelné počasí, nádherně zeleno, výhledy a hluboké borovicové lesy. Jednoduše řečeno nádhera po těch pouštích.

Technické zádrhely a problémky

Určitě vás napadají dotazy, zda máme nějaké technické problémy atd. Nechci to zakřiknout, ale zatím vše téměř v pohodě. Měnili jsme zatím jen gumová držadla na mých řidítkách, jednou jsme si nechali stáhnout Renčin střed kola a píchlé kolo jsme měli dohromady zatím též jen jednou. Takže super. První větší problém nastal až před pár dny, kdy mi v noci zničehonic spadlo kolo a nešikovně se u toho převrátila brašna, na kterou narazilo vše ostatní a tím prudkým nárazem rupnul úchyt brašny na nosič. Museli jsme tedy improvizovat a brašnu na nosič přivázat. Díky výbornému nasazení našeho expedičního partnera firmy Ortlieb, respektive Azub Bike, se nám rychle podařilo získat nový náhradní díl a tak můžeme bez problému pokračovat dále. Také už dosloužily Renčiny sandály a moje nevydrží též dlouho. Renča už má nové a mě to čeká též brzy. S tím jsme sem ale jeli, že naše staré sandálky během cesty odejdou do věčných lovišť…proto jsme je také brali k velkému Manitou na divoký západ přece :-)

Indiánská obydlí

Ano, už jsme v regionu, který byl v minulosti plný indiánů a po nich tu samozřejmě zůstaly různá obydlí. My navštěvujeme několik z nich. Nejdříve menší, ale impozantní pueblo Tonto u Rooseveltova jezera, poté Montenzuma Castle u Camp Verde a na závěr velmi zajímavá obydlí ve Walnut Canyon. Většina těchto staveb byla postavena pod skalními převisy, částečně v jeskyňkách a to v době kolem 14. století. Některé stavby jsou jako samostatné domečky pro jednu rodinu, některé jsou jako hrady ve skále třeba i pro 100 lidí. Je to velmi impozantní a rozhodně stojí za to to vidět, aby se člověk aspoň trošku seznámil s civilizací, která byla bílým člověk téměř vyhlazena!

Yuky a kaktusy

Tak to jsou nejhlavnější rostliny, které nás doprovází po většinu cesty pouštěmi. Úžasná byla hlavně Sonorská poušť. Je jaro, začíná léto a všechno krásně kvete. A tak je z cesty se stále na co dívat.

Sedona a Oak Creek Canyon

Původně jsme o tomto kraji ani nevěděli a měli jet jinudy. Hodně lidí nám o Sedoně ale říkalo a tak jsme se tam vypravili. A že jsme udělali dobře! Neskutečné vysoké skalní útvary a hory různých barev, hlavně plno odstínů červené a oranžové. Krajina pro filmaře jako stvořená. A to doslova. Však se tu nachází nejslavnější americký brod, který je snad v každém westernu…jmenuje se Red Rock Crossing a v pozadí se tyčí impozantní Katedrální skála. A k ní my se právě od onoho brodu vydáváme a po 3 km chůze jsme v sedle, které se proslavilo údajnou energií. Jedná se o tzv. vortex místo. Už i indiáni sem často chodili meditovat, čerpat energii atd. Nás toto místo náramně uchvátilo. Seděli jsme tam snad dvě hodiny a nechtělo se nám ani dolů. Ale museli jsme, abychom ještě v onom slavném brodě stihli odraz Katedrální skály při západu slunce. V Oak Creek Canyonu podnikáme další túrku a to West Fork Trail, který vede dubovým lesem, občas jsou výhledy na vysoké skály okolního kaňonu a na závěr se brodíte úzkou zatopenou soutěskou. Tři dny strávené v tomto regionu rozhodně stály za to. Byla to bomba. Teď už jen zbývá vyjet mnohými zmiňované serpentýny a dostat se na hranu kaňonu a pak po vršcích dorazit do Flagstaffu. To vše v pohodě zvládáme hlavně díky příjemně zelené krajině plné lesů, chladnějšímu klimatu a dobré kvalitě silnic.

Kudy dále?

Z Flagstaffu už zamíříme na Grand Canyon, pak do Antelope Canyon, Monument Valley atd. Před sebou máme ještě cca 4000 km na kole, spousty kilometrů pěšky a více než tři měsíce putování… . Čeká nás tedy ještě velká a rozhodně zajímavá cyklocesta.

Další reportáže, fotografie a informace o probíhající cykloexpedici napříč Amerikou naleznete na stránkách www.cyklocestovani.cz

^ Top