Reportáže

Divoká Etiopie autor: Petr Jahoda

P. Jahoda je prezidentem Českého klubu cestovatelů

Zkrácená a upravená ukázka z knihy " Nazí a divocí" (Mladá Fronta 2001)

"Jako snad každý malý chlapec i já jsem měl spoustu klukovských snů. Často jsem si půjčoval z knihovny mých rodičů knihy pana Hanzelky a Zikmunda, kteří zažili Afriku tak, jak ji znal Dr. Emil Holub. Ležel jsem na zemi pod televizí, v kuchyni hrálo rádio a oknem doléhal hluk aut projíždějících po nedaleké silnici. Listoval jsem knihou, prohlížel obrázky a snil o té jejich Africe…

Tohle všechno se mi honí hlavou, když tu tak teď sedím a popíjím nápoj vzdáleně se podobající čaji. 1 100 km od Nairobi a 750 km od Adis Abbeby. Stará Hamerka mi radí, jak ho ve velkém kalabasi nejlépe vychladit a podává mi kus cukrové třtiny místo cukru na zakousnutí. A já mám pocit, že se najednou probudím doma na zemi pod televizí."

Začátkem května 1998 jsme vyrazili z Nairobi. Jeli jsme jedinou možnou spojnici, mezi Keňou a Etiopii po Transafrické magistrále A2. Z Marsabitu na hranice Etiopie je to 250 km. Na tomto useku jezdí jenom náklaďáky. Místo pro cestující je pouze na střechách plně naložených vozů. Doba jízdy, za kterou lze tuto vzdálenost urazit se pohybuje od dvanácti hodin do pěti dnů. To záleží na množství blata a hloubce vyjetých kolejí. Cesta totiž vypadá jako docela dobrý tankodrom. Náklaďáky jedou krokem, kymácí se ze strany na stranu a pomalu se prokousávají krásnou krajinou severní Keni. Třikrát jsme jeli po dvou kolech, jednou nám před autem proběhla leopardi máma se svými koťaty. Po setmění jsme přijeli k místu, kde cestu zatarasilo několik náklaďáků beznadějně uvízlých v blátě. Náš první nocleh na A dvojce. Kolik jich ještě bude? Měli jsme štěstí. Další den se nám podařilo dorazit k hranicím. Dodnes nechápu, který duch nad námi bděl, že se auto nepřevrátilo.

V Etiopii nás přivítal naprosto neuvěřitelně asfalt. Do hlavního města Adis Abbeby, které leží ve výšce 2 362 m n. m. je to 800 km, ale zvládli jsme to za den. Najímáme džípy a začíná naše skutečná cesta. K lidem, za kterými míříme, se jinak než terénním vozem dostat nedá. Ráno jsme ještě nakoupili zásoby potravin, pitné vody a hlavně naftu. Ta už bud nebude nebo bude velmi drahá.

Adis Abbeba je poměrně moderní město se sítí širokých ulic, ale s minimálním provozem aut. Nezapomenutelným zážitkem je tržnice, jedna z největších na světě. Proplétáme se spoustou maličkých uliček, často ponořených do řídkého 5 až 10 cm hlubokého blata. Z nepředstavi­telného množství zboží, které Vám pouliční prodavači nabízí, jen těžko najdete něco, co by se Vám mohlo hodit. Snad jen tradiční kameninové konvice na vaření kávy, krásně barevné pletené koše, zeleninu a koření. Prodavači se o nás přetahují a ze všech stran se na nás tlačí lidé. Není moudré být v tržnici sám, zkušení a obratní kapsáři a zlodějíčci jsou všude. Tržnici jsme procházeli ve třech s dvěma místními průvodci a přesto mi někdo odřízl knoflík na kapse i s kusem látky. Naštěstí byla kapsa prázdná. Etiopané nejsou praví afričané. Jejich arabsko-černošské rysy a tmavé jiskrné oči zvláště žen a dětí jim dodávají krásu. Před bělochy se stydí a se smíchem se odvrací.

V chudších částech tržnice jsme objevili železáře, výrobce košťat a prodavače zeleniny a drůbeže. Zeleninu mají často položenou přímo na zemi, na plastovém pytli, nebo na listech přímo v řídkém blátě. Živé slepice prodávají z proutěných klecí. Kuriozitou byli prodavači zubních kartáčků. Je to dřevěný klacík, na jednom konci očištěný od kůry. Očištěnou část musíte rozkousat a pak si cely den čistíte zuby. Nezkoušel jsem to, ale vzhledem k tomu, že zdejší lidé mají krásné bílé zuby, asi funguje lépe než ten nejlepší, který známe z televizní reklamy a našich koupelen. I v Adis Abbebe funguje místní doprava. K přeprave cestujicích slouží pick-upy do jejichž malého prostoru se musí vejít až 20 cestujících. Zpět do města to nebylo daleko tak jsme se raději vrátili pěšky. Večer jsme strávili v místní hospodě, ochutnali jsme injaru, tradiční etiopské jídlo, kysele chutnající hmotu podobnou hadru na podlahu nebo mokrému lívanci z mouky se zeleninou a omáčkou, popili pivo a ráno vyrážíme.

Cílem naši cesty jsou kmeny žijící v jihozápadní Etiopii. Kmeny žijí v malých vesničkách v blízkosti misijních stanic, ale i daleko v buši. Starosti žen je postarat se o dobytek, zemědělství, kuchyň, děti a dům. Muži mají více žen, protože jedna všechnu práci nezastane. Starosti mužů je pouze ochrana stáda a rodiny. Policii a vojáky neberou téměř na vědomí. Jediný respekt mají ze svého náčelníka. Vlivem misionářů někteří umí alespoň pár slov anglicky, a tak doufáme, že se s nimi i občas domluvíme.

Poslední baštou civilizace na naší trase je město Konso. Je to také poslední místo, kde můžeme po delším přemlouvání koupit omezené množství pohonných hmot. Tankujeme zvláštním způsobem. Z barelu do kbelíku a z kbelíku teprve do nádrže. Dál už s naftou musíme velmi dobře hospodařit a musíme počítat i s rezervou pro náročný terén či uvíznutí v písku, kde je spotřeba několikanásob­ně vyšší.

Asfalt jsme opustili již dávno před Konso a pokračujeme po hrbolaté cestě, kde potkáváme první stopařky ověšené nádhernými kalabasi. Civilizaci chápou jako místo, kde si musí obléci tričko. Krajina směrem k „městu“ Arbore je kopcovitější, oba naše džípy statečně překonávají několik údolí a hřebenů, země je suchá, vyprahlá a nehostinná. Jediným porostem jsou keře, které dokáží přežít v suchém písčitém podloží. Arbore je postavené ze dřeva, chatrče se snaží vytvářet uličky a náměstí. Dokonce jsme našli i dvě hospody. V jedné jsme se najedli a do druhé zašli na skvělou medovinu – naprosto nejlepší a nejlevnější nápoj v těchto končinách Afriky. Jen pro porovnáni, voda je třikrát dražší.

Podnikáme nedobrovolnou okružní jízdu, abychom našli správný směr. První džíp byl daleko před námi, když náš motor zakašlal a zhasnul. Kola se zabořila do písku a ticho kolem nás, 40 – 45°C vedro, písek, suché keře a nikde ani kousek stínu. Ticho je přímo slyšet, všechno živé se před spalujícím sluncem schovalo. Marně pátráme po obzoru, kde zmizeli naši kamarádi, vidíme jen horky vzduch, který se tetelí nad cestou. Všemocný člověk dvacátého století je pokořen, dostal nás jednoduchý motor. Po dvou hodinách marného boje s pískem a vedrem se zjevuje náklaďák – autobus. Cestující nás vytlačili, roztlačili a večer dojíždíme do dalšího městečka. Naše kamarády potkáváme cestou – už nás jeli hledat. V Turmi právě skončil trh a tak potkáváme mnoho domorodců z kmene Hameru.

Pár kilometrů za městem se ocitáme na počátku naší civilizace, malé chýše jsou roztroušeny v suché buši. Kmeny Hameru žijí v krajině velmi chudé na vodu. Teploty se často vyšplhají až na 50°C. Lidé, pokud nežijí u větší řeky, získávají vodu hloubením děr do písčitého koryta vyschlých říček nazývaných – vady. Písek dokáže i za vysokých teplot udržet v řece dostatečné množství vody. Hlavní potravou těchto lidí jsou plody podobné pohance a jahlum, cukrová třtina a někdy kukuřice, svátečně ko zí maso a mléko. Vaří se pouze na ohni. Nádoby jsou buď keramické nebo přírodní kalabase získávané z popínavé rostliny, opticky podobné naši dyni. Plod má však tenkou tvrdou dřevitou slupku. Mám štěstí, jsem pozván do jedné chýše na kávu z vyluhovaných obalu kávových zrnek. Chuti je více podobná čaji. Na jídlo se podává kousek mladé cukrové třtiny. Piji ze starého špinavého kalabase, přikusuji cukrovou třtinu, kterou mi jako hostovi, jedna z Hamerek oloupala vlastními zuby. Konverzace se omezuje na vzájemné okukování a smích.

Ženy se oblékají výhradně do kůží zdobených a zpracovaných různým způsobem. Pro Hamerky jsou typická „zrcátka“ z plechu, které nosí jako čelenku na hlavě, barví si vlasy červenou hlínou smíchanou s máslem a často mívají náhrdelníky ze zvířecích kostí prokládaných bobulemi uschlých plodů, na rukách a na nohách mají kovové obruče – náramky. Na „šaty“ z kozí kůže si našívají spoustu drobných mušliček, které dříve sloužily jako platidlo.

Pokračujeme do Dimaru, kde jsou trhy v plném proudu. Prodává se tabák, máslo na barvení vlasů, kukuřičné pivo, obili, dřevo na vaření i kozy. Blíží se večer, přijíždíme k řece, kde pro změnu zapadáme do bahna. Vliv řeky je výrazně vidět na okolní vegetaci a my se rozhodujeme pro tábor v buši. Oblast v okolí řeky obývá kmen Mursi. Máme informace, že není radno se k nim přibližovat, jsou prý nebezpeční. Opatrnost je tedy na místě. Nechávám všechny cenné věci v autě a vyrážím na průzkum. V téměř neproniknutelné tmě stojím po chvíli před vesnicí, kde tuším nějaký život. Chvíli uvažuji, zda by nebylo lépe se vrátit. Ale nešel jsem tak daleko proto, abych se nyní vzdával. Přijetí bylo nečekané. Úsměvy, švitoření, pozvání na večeři. K jídlu dostávám jakési beztvaré šedé nic, prostě jakékoliv chuti, vytvarované jak jinak, než ne příliš čistou rukou. K tomu vynikající špenát, vše ve špinavém kalabasi. Raději zapomínám na varování, které dostane každý cestovatel do Afriky a pouštím se do jídla. Přijímám i nabídku na nocleh. Po chvíli přichází náčelník a jeho bojovnici. Místo oštěpu jsou ozbrojeni samopaly typu kalašnikov. Ženy mi vysvětluji, že musím být hostem náčelníka. Odcházím tedy z osady žen do osady mužů. Při dalším pohoštění začínáme smlouvat cenu za nocleh. Od této chvíle vím, že zde spát nebudu, a že musím najit způsob, jak se ve zdraví vrátit k autům a zbytku výpravy. Cena, která se večer smluví, totiž ráno obvykle neplatí a s kalašnikovem se nesmlouvá a dost těžko diskutuje. Po dalším přemlouvání a vysvětlování opouštím vesnici a v hluboké noci se vracím. Cesta džunglí není snadná, chvílemi poklekám na všechny čtyři a po hmatu hledám cestu. Ztratit ji by znamenalo přespat tam, kde jsem z ni sešel.

Ráno přicházíme do vesnice všichni. Ženy kmene Mursi jsou výrazně odlišné, nosí ve spodním rtu keramický talířek. Ret je rozříznut a postupně se roztahuje větším a větším talířkem. Pokud se ret přetrhne, žena se už nemůže tímto způsobem zdobit. Aby talířek zapadl a držel, je nutno vyrazit čtyři zuby ze spodní čelisti. Když si žena talířek vyndá, tak ji spodní ret visí až pod bradu. Největší talířek, který jsem viděl měl průměr cca 15 cm. Menši talířky se někdy používají i do ušních lalůčků. Oblek mají z jemné vydělané kůže, zdobené vypalováním. V obličeji se malují jemným bílým popelem navlhčeným slinami.

Děti i dospělí neuvěřitelně a dokonce i veřejně kradou. Stále máme něčí ruku v kapse. Pokud se jim ukradený předmět nelíbí, tak ho vrátí nebo ho prodají majiteli zpátky. Některé svoje věci jsme si museli koupit i několikrát. S tím, co si koupíte od nich je to jinak. Zpravidla po chvíli zjistí, že udělali špatný obchod a chtějí věci zpět. Nabídnou zpět část peněz a nikdo neprotestuje, je jich víc. Jsou stále agresivnější a dotěrnější. Odchod vypadá spíše jako ústup.

Další den míříme ke kmeni Karo. Křižujeme pláně a chytáme se všech bodů, které vzdáleně připomínají cestu. Nouzově přespáváme v buši, celou noc udržujeme oheň, který by měl zahnat hyeny a ostatní šelmy.

Karo jsou jeden z nejhezčích kmenů žijících v Etiopii. Muži, bojovníci si často malují celá těla, ženy se zdobí jizvami, korálky a barevnými kresbami v obličeji. Jako u Mursi i zde mají muži místo oštěpu samopaly. Karo žijí ve velké vesnici poblíž misijní stanice na řece Omo. Chovali se k nám přátelsky, nechali se fotografovat, pozvali nás i do vesnice.

Poslední zastávkou je kmen Desenechu. Do jejich vesnice musíme mít doprovod policisty, který nás po ohlášení na policejní stanici doprovází za řeku. Policista není z našeho přání moc nadšen, varuje nás, ale nakonec vyrazíme. Přes řeku musíme na domorodých vydlabaných kánoích z kusu kmene. Převozník i policista se ubezpečují, že umíme plavat. Cesta přes špinavou asi 50 m širokou řeku byla nakonec klidná. Osadu Desenechu nalézáme asi tři kilometry za řekou v buši. Muži si hlínou slepují účes do různých geometrických tvarů a na ty pak malují jednoduché vzory. Jejich hlavní obživou je pěstování dobytka převážně ovci a koz. Při odchodu se dostáváme do konfliktu s náčelníkem, který chce za průchod zaplatit vysokou částku. Policista se nám snaží pomoci, ale jeho autorita je mizivá. Nakonec jsme rádi, že nás doprovázel, mluvil jejich jazykem a tak nám zachránil hodně peněz a mohli jsme volně odejit.

Naše putování končí, zkratkou se vracíme na etiopsko-keňskou hranici a dále po A dvojce do Nairobi.

Jediné, co narušilo naši iluzi, že jsme se ocitli někde na začátku naší civilizace jsou zbraně, kterými byli muži vybaveni.

Všichni tito lide jsou divocí, ale krásní. Jsou neuvěřitelně hrdí. Člověk je musí brát takové jací jsou a posuzovat podle jejich měřítek. Musí si jich vážit a respektovat je. Je mnoho věcí, pro které stojí za to je obdivovat. Vždyť oni žijí celé generace v zemi, kde my bychom nedokázali bez pomoci přežít ani několik dnů. Když se to všechno uvědomíte, tak si je můžete i zamilovat.

Český klub cestovatelů, Belcrediho 18, BRNO 628 00, tel.: 606 711 712 http://www.ckc.cz e-mail: info@ckc.cz

^ Top