Reportáže

Himaláje autor: Šteflíček

Himaláje, jakožto nejvyšší pohoří světa je součástí mladých alpidních pohoří euroasijského kontinentu. Se svou délkou 2400 km a šířkou 180–320 km geograficky zasahují na území Číny, Nepálu, Bhútanu, Indie a Pákistánu.

V rámci Alpsko-Himálajské soustavy euroasijského horstva tvoří individualizovaný segment, který vznikl za zvláštních podmínek, o kterých se zmíním dále.

Při zmínkách o vzniku jednotlivých světových pohoří se vždy musím dotknout dávné historie naší planety. Bez tohoto krátkého úvodu by bylo objasnění vzniku a vývoje pohoří dosti nejasné. Nerad bych ovšem čtenáře unavoval teorií deskové tektoniky a kontinentálního driftu, neboť jsem tyto procesy popsal už u předchozích světových velehor.

Ve stručnosti vznikly Himaláje asi následovně. V dobách před stovkami miliónů let existovala na Zemi jedna jediná prapevnina zvaná Pangea, která se později rozpadla na severnější Laureásii, sdružující dnešní Evropu, Asii, Severní Ameriku a jižnější Gondwanu, složenou z Jižní Ameriky, Afriky, Antarktidy, Austrálie, Arabského poloostrova a Přední Indie. Další rozpad prapevnin přeskočíme a všimneme si pouze fáze, kdy se od Gondwanských bloků, přibližně od dnešních břehů východní Afriky odtrhla Indie, která potom putovala za současné rotace směrem k Euroasijskému kontinentu, do kterého je dnes pevně vražena. Náraz a tlak indické kontinentální desky na pevninu podmínil procesy rozsáhlého vrásnění asijských velehor.

Himaláje v této velké hře představují ojedinělé tektonické pásmo. Přesněji řečeno vznikly jako důsledek tektonické srážky mezi euroasijským kontinentem a původně gondwanskou Indií, a také mezi jednotlivými gondwanskými bloky navzájem. Horniny a jejich struktury náležející geneticky ke Gondwaně se totiž hojně vyskytují nejen v podloží Velkého a Malého Himaláje, ale vystupují často na povrch. Například při jižních úpatích Himaláje při hranici s nížinou Indo-Gangskou.

Tím jsme se dostali k hranicím nejvyšších velehor světa. Na severu a východě geologická hranice sleduje přibližně toky řek Indus – Tsangpo – Brahmaputra. Na západě sousedí Himálaje s Nangapárvatem.

Složitou geologickou stavbu Himalájí nebudu rozebírat. Na stavbě se totiž podílí takové množství struktur, od rozsáhlých zlomů, přes ohyby až po příkrovy, že jejich stručný popis by zaplnil nejednu vědeckou knihovnu.

Se složitostí tektonické stavby jednotlivých součástí Himalájí souvisí rovněž zastoupení množství hornin. Všeobecně můžeme konstatovat jisté převládání starých metamorfovaných hornin v jižních částech pohoří, zatímco v centrální části dominují na povrchu druhohorní sedimenty, často jako součásti příkrovů. Příkrovy v centrální části však obsahují střídající se polohy rozmanitých druhů hornin. Zastoupeny bývají různorodé druhy vyvřelin, které spočívají na přeměněných horninách staršího příkrovu. Takovýmto klasickým příkladem, jakoby z učebnice geologie, je dobře odkrytá jihozápadní stěna Makalu (8475 m n.m.) ve Velkém Himaláji, kde starší příkrov budují biotitické ruly, zatímco v mladším jsou zastoupeny ruly různých typů, žuly, a migmatity.

Ale od vědeckých informací zpět k zajímavostem, jimiž nejvyšší velehory oplývají.

Je notoricky známo, že nejvyšší horou světa je Mt. Everest, nebo chcete-li Sagarmatha – bohyně matka Země, či Qomolangma Feng – bohyně matka sněhů měřící 8848 m. Méně známý údaj je z měření v roce 1987, kdy byla zaměřena její výška 8872 m. Pro běžného smrtelníka je tento rozdíl zanedbatelný, ale zajisté potěší horolezce ,když v téměř devítikilometrové nadmořské výšce se mohou škrábat ještě o 24 m výš.

Bájnou hranici 8000 metrů nad mořem převzšuje celkem devatenáct vrcholů. Zde jsou jejich jména a původní známé nadmořské výšky:

1. Mt. Everest 8848 m
2. Čchokori (K2) 8611 m
3. Kačaňdžunga 8586 m
4. Lhoce 8516 m
5. Prostřední Kačaňdžunga 8482 m
6. Jižní Kačaňdžunga 8476 m
7. Makalu 8463 m
8. Jalung Kang 8450 m
9. Prostřední Lhoce 8426 m
10. Lhoce Šar 8400 m
11. Čho Oju 8201 m
12. Dhaulágirí I. 8167 m
13. Manaslu 8156 m
14. Nanga Parbat 8125 m
15. Annapurna I. 8091 m
16. Gašerbrum 8068 m
17. Prostřední Annapurna 8051 m
18. Šiša Pangma 8013 m
19. SV Annapurna I. 8010 m

Výškové extrémy himálajských obrů doplňují i další výškové rekordy přírody. Jedním z nich je přítomnost nejvýše položeného jezera na Zemi. Jedná se o bezejmenné jezero ledovcového původu, které se nachází ve výšce 5880 m n. m. v blízkosti Mt. Everestu.

Snad světově nejznámějším vysokohorským ledovcem na světě se stal Khumbu, který proslul jako výchozí bod pro výpravy v okolí Mt. Everstu. Pochopitelně, vždyť v blízkosti jeho čela, které kolísá okolo výškové hranice 4900 m se nachází oblíbené místo pro základní tábory.

Častou otázkou ze strany zvídavých a poznání chtivých lidí je vznik ledovců. Ledovce mají neobyčejně zajímavý „životní cyklus“, skládající se z několika fází. Když říkám životní, nejsem daleko od pravdy, protože horolezci, vysokohorští turisté i horalé považují ledovce za živou hmotu a mají k nim velmi osobní vztah. Příznivé podmínky pro jejich vývoj, ať již se jedná o vysokohorské či kontinentální ledovce, se vyznačují vydatným sněžením, chladným podnebím, dostatečně nízkým úbytkem hmoty během krátkého teplého období v důsledku tání a odpařování.

Zdrojem života ledovců jsou sněhové srážky. Nadýchaná nová vrstva sněhu jednak působí svojí hmotností na podložní vrstvy rekrystalizujícího sněhu, jednak v teplých obdobích částečně roztává. Postupně je zasypávána dalšími vrstvami sněhu. Pod tíhou nadloží se pozvolna mění na firn o měrné hmotnosti okolo 0,55 t/m. Další zimu se vrstva dostává spolu s ostatními stále hlouběji a je stále více zhutňována, protože na ni působí čím dál silnější tlak mladších nadložních vrstev. V hloubkách okolo osmdesáti metrů při měrné hmotnosti přibližně 0,9 t/m3 vzniká led. Cyklické procesy tání a mrznutí, ať už v glaciálním ledu nebo ve sněhových polích, za pomoci zemské tíže způsobí, že se další, nyní již „dospělá“ ledovcová hmota dá do pomalého pohybu směrem do údolí. Změřená rychlost pohybu himalájských ledovců činí přibližně 1 km za rok.

Než se ledovcová hmota doplazí ke svému cíli a zanikne daleko pod sněžnou čarou a rozpustí se, aby napojila vznikající ledovcovou řeku, množstvím zrádných, někdy i skrytých a několikapatrových ledovcových trhlin. Celý systém je tedy neustále v pohybu. V horní části se sníh mění ve firn a led, ten se postupně sune do údolí, praská, láme se a drtí za rachotu řítících se ledových věží a nakonec taje.

Ledovce při své pouti do údolí transportují obrovská množství horninového materiálu. Někdy může být ledovec tak zavalen sutí, že není ani vidět. Není to však případ Khumbu. Nicméně i tento ledovec přesouvá neodhadnutelné množství hornin, převážně blokově rozpadlých tmavých pararul a žul. Na čele a po bocích valí ledová hmota balvanitou suť.

Po ústupu ledovce zůstává památka v podobě morén neboli nahromaděné suti, dále roztroušených kulovitých balvanů – zbytků ledovcových mlýnů nebo vyškrábaného dna údolí či ledovcových hrnců, popřípadě jezer, známých jako plesa. Velice fotogenickými útvary jsou ledovcové hřiby. Hojně se vyskytují právě v blízkosti místa pro základní tábory pod Mt. Everestem. Mohou být vysoké až 6 m. Noha takového hřibu je tvořena zbytkem tajícího ledu, který se uchoval ve stínu několikatunového např. žulového klobouku.

Neopakovatelný pohled skýtá soustava visutých ledovců severních stěn příkrovového masívu Peak IV (6720 m n. m.), které se šplhají po strmých stěnách až do těsné blízkosti vrcholových partií. Zvláště kontrastní je při dobré viditelnosti pohled na jejich bělostné splazy, táhnoucí se mezi kolmými tmavými plochami, ohlazenými od skalních řícení.

Český klub cestovatelů, Belcrediho 18, BRNO 628 00, tel.: 606 711 712 http://www.ckc.cz e-mail: info@ckc.cz

^ Top