Reportáže

Indickým Himálajem na motorkách autor: Petr Stejskal

člen Českého klubu cestovatelů

Starý dobrý Nový Delhi. Jsme trochu utahaní a v hlavě ještě cítíme těch pár piv z Frankfurtskýho letiště, ale i přesto se dokážeme párkrát zasmát klasickýmu indickýmu blafování. Naštěstí žádná změna. Nejdřív taxikář a potom i majitel asi ne příliš známý cestovky do nás zoufale hustí, že náš oblíbenej hotel je beznadějně plnej a vůbec že čtvrť Pahar Ganj, to neprofláknutější turistický místo v Novým Delhi, je teď v noci smrtelně nebezpečnou oblastí. Za deset minut už ležíme na dvěstěsedmičce, pod balkonem trochu zpustošenej křesťanskej hřbitov a nádherně páchnoucí Main bazar se vším tím indickým gulášem.

Další den vyrážíme na nákup motorek. Třepem se jak malí kluci a berem motorikšu do ráje jednostopých vozidel. Nemá cenu nic uspěchat, proto přes dvě hodiny chodíme od garáže ke garáži, od prodejce k prodejci, popíjíme čaj a sbíráme odvahu k finálnímu rozhodnutí. Nakonec vítězí kvalita nad cenou. Kupujem tři starší pětistovky Enfield, který budou do deseti dnů kompletně osazený novejma dílama a dostanou taky novej lak. V kanceláři vybíráme barvy, kouříme se starým Madaanem beedies a necháváme se ujišťovat, jak je jeho firma nejspolehlivější a jeho mechanici nejšikovnější. Jak všude v Indii tak i tady platí pravidlo, zaměstnej za co nejmíň peněz co nejvíc lidí. Ve třech garážích dělá pro Madaana kolem dvanácti chlapíků, od sotva patnáctiletejch kluků až po šedesátiletý dědky, kteří neumí ani slovo anglicky, mají zakázaný kouřit a všichni jsou hrozně vděční za studenou Fantu.

Za deset dní jsou motorky připravený. Nevadí, že nikdo z nás nemá řidičák, ani že naší největší „motorkářskou“ zkušeností je výlet na chalupu na Jawě 50 Pionýr. Důležitý je odhodlání. Překonáváme počáteční trapasy s nakopnutím a s rozjezdem a po hlavě se vrháme do Delhijské motomasy. A najednou plyneme s ní. Jezdí se klasicky vlevo, pravidla tady moc nefungují a policajti jsou většinou na kolech. Na první pohled neuvěřitelnej chaos, na pohled druhej nádherná souhra, kdy nikdo nezrychluje, nikdo prudce nebrzdí, vyhnout se vlevo, vyhnout se vpravo, tu kráva, tam tlačí cyklorikša, tady se musíme proplést my. Tak po hodině jízdy městem si to začínáme pořádně užívat a mizíme po hlavní indické dálnici směrem na jih, do dvě sta kilometrů vzdálené Agry zajet naše nové motory. Další den jsme zpátky v Delhi, večer popíjíme večer si odpočineme a ráno se vším co máme vyrážíme do hor.

Kolem šesté ráno se provoz na indickejch silnicích teprve rozjíždí, kolem osmé začíná pomalu houstnout a v deset už je na dálnici z Delhi do Ambaly docela slušnej provoz. Stavíme tak sto kilometrů za Delhi u jednoho z tisíce občerstvovadel, dáváme osvědčenej dahl s rýží a jedem dál. Cesta je docela nudná, z limbu nás příležitostně dostávají stáda krav, v protisměru jedoucí náklaďáky nebo otáčející se traktory. Najednou nekonečně nudná placka končí, dálnice se mění v klasickou silnici druhý třídy, která se začíná vyzývavě vlnit a zařezávat se do svahů nádherně zelených kopců státu Himalach Pradesh. Blížíme se do Shimly, města kam si rodinky kolonistů jezdili v létě ochlazovat svoje faldy. Těsně před Shimlou se ještě jednomu z nás podaří v zatáčce skolit býka, kterej naštěstí odběhne bez viditelnýho vnějšího zranění. Motorka je s menšíma kosmetickejma úpravama dál pojízdná, diváci tleskají a na sedadle se blyští nádhernej hnědej byčí koláč.

V Shimle je božskej klid a výborný kavárny o třech patrech, každý patro na jiný ulici. Cihlový baráčky, katolickej kostel, Baťa a Opičí chrám se sochou největšího opičáka Hanumana. To všechno ve dvou tisících nad mořem a v docela prudkým svahu. Vychutnáváme si Delhijskou gandžu a čumíme z našeho hotelu na sytě zelený, kávově zamlžený údolí. Dáváme si den pauzu, jdeme se podívat na opice do chrámu, kupujem nějaký pivka na lepší náladu. Ráno je trošku těžší, ale s trochou přemáhání kolem šesté vyjíždíme směrem do Manali. Silnice se docela zhoršujou, zužujou a asfalt často úplně mizí. Nechutný jsou chvilky, kdy člověk musí nedobrovolně klidně deset minut šlukovat výfuk do kopce skoro stojícího náklaďáku, než se silnice o pár decimetrů rozšíří a je šance na předjetí. Klesání panenskou krajinou z dvou tisíc do šesti set ale rozhodně stojí za to. Desítky vodopádů, vysutý mostíky na spadnutí, divocí koně a všudypřítomná nedosažitelnost začínajících velkejch hor. V Bilaspuru se cesta začíná zase pozvolna zvedat a takhle stoupá až do Manali. Po cestě jíme u nějaký rodinky s vařičem u silnice výborný míchaný vajíčka a po dvěstadevadesáti kilometrech přijíždíme do Manali.

Tisíce turistů na motorkách, stovky cestovek, nekonečná marihuanová pole, hrozně přijemní a dobře vařící Tibeťani. Jo a taky je v Manali neuvěřitelně pomalej internet. Je to poslední zelený město na cestě do opravdu pustejch končin. Většina jezdců tady končí, buď motorku prodají, nebo jedou zpátky na jih. My chceme jet dál, protože teprve se sedlem Rohtangla, tak šedesát kilometrů za Manali, přichází ta pravá jízda. Máme výbornej hotel dokonce i s televizí. Na začátku stoupání do Rotanghla nás vítá hustá mlha a slabej déšť. I přesto je výjezd po nekonečnejch vlásenkách v hustým borovicovým lese úžasně vzrušující. Stromy postupně mizí, přestává pršet a i mlhy je čím dál tím míň. Vjíždíme do jakýhosi mezisedla s příjemným bufetem, hrknem do sebe ranní čaj s mlíkem a s otevřenou pusou čumíme nad sebe co nás ještě čeká. Silnice široká jak průměrnej psací stůl, žádný svodidla a rozhodně mnohem víc bahna a písku než asfaltu. Do toho z posledního meloucí náklaďáky, autobusy a turistický džípy. Finální úsek je fakt monstrózní. Je to naše první velký sedlo. Něco jako první ženská nebo první auto, prostě je první. Se staženejma půlkama míjíme ceduli „Rohtangla pass“ a začínáme klesat do údolí řeky Chenab. Cestou potkáváme jenom pár pastevců a taky několik šerpů s jejich minikoníkama. Asi čtyřicet kilometrů pod sedlem stavíme u prvního checkpointu, kde si indickej úředník pro případ naší nezvěstnosti opíše SPZ a taky něco z pasu. Tyhle preventivní kontroly se opakujou přibližně každejch stopadesát kilometrů a alespoň vás donutí na chvilku si orazit a něco malýho zhltnout. U tohodle checkpointu má hospůdku věrnej dvojník Charlese Bronsna, je jako všichni lidi tady v horách hrozně příjemnej a vaří výborný fazole. Sjedeme ještě pár kilometrů a jsme zase mezi nádhernejma borovicema a po štěrkový silnici si užíváme jízdu údolím až do Kyelongu. Cestou několikrát předjíždíme nekonečně dlouhý kolony vojenskejch transportérů, který si to hrnou na manévry do Kašmíru. V Kyelongu nějak nepochopitelně míjíme benzinku a tak musíme v osadě Darchu před šedesátí kilometrovým výjezdem do pekelnýho sedla Baralachala koupit od místního překupníka kradenej vojenskej benzin za dvojnásobnou cenu.

Baralachala je nejhnusnější, nejzábavnější a nejnebezpečnější sedlo na cestě do Leh. Má sice jen něco přes čtyři tisíce, ale svou pestrostí nástrah svý vyšší kolegy jednoznačně převyšuje. Cesta do sedla, která se rozhodně silnicí nazvat nedá, se velmi často díky sesuvům mění v turistickou stezku, přes kterou si to po obřích balvanech hrne docela hustá řeka. Do toho všeho v protisměru náklaďák a vy zrovna musíte předjíždět vojenskou kolonu. Je to tady totálně bez vegetace, jenom kamenný moře a všudypřítomnej drobnej písek. Několikrát motorky pokládáme, ať už v řece nebo v hlubokým písku, jsme promočení a zmrzlý na kost a z posledních sil dojíždíme do Sarchu, stanovýho kempu uprostřed ničeho. Bereme stan za sto rupií a v bufet-stanu kecáme s Francouzskou, jejíhož přítele před chvilkou odvezl vrtulník. Prej je kousek pod sedlem jeden autobus poslal do svahu a oni se zastavily až na cestě o dvě patra níž. Majitel kempu nás uklidňuje, že se to nestává často, ale máme si radši dávat pozor.

Přes kvalitní ranní bolehlav z nadmořský výšky jsme v sedle strojů kolem osmý ráno. Motorky šlapou až neuvěřitelně bezproblémově, občas se musí dotáhnout ňákej šroubek, ale jinak jsou naprosto úžasný. Cesta ze Sarchu k sedlu Tanglangla vede širokánským, opuštěným údolím a je překvapivě poměrně kvalitně vyasfaltovaná. Nikde ani noha, kámošama jsou jen mlčenlivý sošky z oblázků. Už nám ani nevadí blokující autobusy, je to nakonec docela vzrůšo předjíždět je do ostrý zatáčky a nevědět co je za ní, jestli je už poslední. Pokaždý ale přijde další a další a vy se na nakonec vysoukáte až úplně nahoru. Legendární vrchol sedla Tanglangla leží v pěti tisících a kupodivu tady není nějaká velká zima. Jenom toho kyslíku je o poznání míň. Taky se u vrcholový cedule poprvé potkáváme s místníma asfaltérama. Jsou trošku jiní než „normální“ Indi, takový ještě drobnější, šlachovitější a hlavně černější. Bydlí pod plechama, na kterejch dřív míchaly asfalt a i v deseti stupních chodí jenom v triku. Je hrozně zajímavý sledovat je při práci. Jeden skládá kamínky do nádherně souměrný pyramidy, druhej je z pyramidy bere a klade je úhledně na cestu, aby potom třetí všechno pořádně zoral jakýmsi pseudo parním válcem. A než to stačí všechno všichni pěkně zaasfaltovat přijde pořádnej sesuv a oni se můžou zase znova zakousávat do nezlomnýho svahu. Proto je na hlavní himalájský dálnici tak málo asfaltu.

Jízda z Tanglangla dolů je pěkně náročná. Dvacet kilometrů po hrubým štěrku dá nám i motorkám pořádně zabrat. Zadní kolo v permanentním smyku, připadáme si jak Českej tým na šestidenní. Navíc jakmile začne trochu slušná silnice objeví se nápis, ve kterým se správce komunikace omlouvá za potopenou vozovku. Dobrejch deset kiláků po kolena ve vodě. Konečně sucho a taky další checkpoint s desítkou stanovejch bufetů. Při brždění se kapku sťuknem, mizí zadní světlo a je urvanej zadní blatník. Tohle je poslední zastávka před druhým nejvyšším průjezdným sedlem na světe, sedlem Lačtungla (5300 n.m.). Hážem pasy úředníkovy a jdem na Fantu a kuřecí polívku. Kámošům od Francouzsky, který náhodou potkáváme, vysvětlujem co se stalo a už zase bafáme v nekonečnejch serpentinách. Asi po třiceti kilometrech vjíždíme na kouzelnou náhorní plošinu, totálně pustou a parádně barevnou. Silnice je výborná, chceme jet něco kolem stovky, a tak musíme být kvůli častým vlnkám pořád ve stupačkách. Užíváme si to. Závěrečných třicet kilometrů je klasicky na štěrku, znovu míjíme vojenskou kolonu a taky nějaký blázny na kolech. Z vrcholu sedla je výbornej rozhled, všechno to je tak vysoký a rozlehlý až se člověku tají dech. Taky jsou tady nevýše položený, docela vrchovatý dámský záchody.

Je něco kolem třetí a my zkoušíme jestli zvládnem ještě dneska dojet do Leh. Proti je defekt zadního kola, kterej si v pěti tisících nad mořem bere něco přes hodinu. Nevzdáváme to a v šest už dlabem fazole v Karu, padesát kilometrů pohodové cesty od Leh. Znovu nás trochu zdrží výměna pojistky, takže do Leh přijíždíme po vyleštěné asfaltce až kolem osmý večer. Jsme nadšení a k smrti unavení. Hotel kde spíme je výbornej, hospodu máme přímo za zadkem. Vdechneme kuřecí chowmein a spíme jak kojenci.

Leh je oáza v poušti. Nikde nic a nejednou pár uměle vysázenejch stromů, letiště a kriketovej stadion. Půlka města je odporně turistická, plná německejch pekáren, cestovek a kšeftů s nálepkama „free tibet“ ,půlka zase docela roztomilá s malejma hliněnejma domkama a s cihlovýma miniohrádkama pro ovce. Taky je na pár kopcích nad Leh několik budhistickejch chrámu se stovkou šátků na lanech venku a obrovskou sochou budhy uvnitř. Hodně lidí sem jede na nějakej nevšední, smrtelně nebezpečnej trek, na rafting nebo se jen tak předvádět. V neposlední řadě je v Leh servis Enfieldů, kterej ale rozhodně a opravdu za moc nestojí.

Potřebujeme si alespoň dva dny odpočinout, chceme jet dál do Kašmíru, ale touha být už na motorkách v Pákistánu je silnější. V pět ráno balíme všechny věci do nepromokavejch pytlů od mouky a údolím řeky Indus to řežeme zpátky do Delhi odkud budeme pokračovat dál.

Český klub cestovatelů, Belcrediho 18, BRNO 628 00, tel.: 606 711 712 http://www.ckc.cz e-mail: info@ckc.cz

^ Top