Reportáže

Horské gorily autor: Petr Jahoda

P. Jahoda je prezidentem Českého klubu cestovatelů

Domovem horských goril je národní park Bwindy na jihu pohoří Virunga, na hranicích afrických států Ugandy, Rwandy a Zairu. Jako vstupní brána do parku slouží městečko Kisoro. Každý turista, který chce v Ugandě vidět horské gorily, musí přes Kisoro projít. Přes to jak je městečko důležité, tak k němu dodnes nevede ani asfaltová silnice. Vládne tu čilý ruch. Kupují se hlavně „matoke“, velké zelené banány, které se používají a vzdáleně i chutnají jako naše brambory. Turisté se zde mohou ubytovat a najmout průvodce.

Majestátní svahy sopky Sabinia, mlžné a deštné lesy jejího blízkého okolí, jsou dnes jedním z posledních útočišť horských goril na světe. Proto turisty musí doprovázet strážci národního parku. Jsou tu proto, aby chránili nejen turisty před gorilami, ale hlavně gorily před turisty. Cesta je dlouhá a namáhavá, úbočí sopky členité, průvodci se snaží zachytit každý zvuk signalizující přítomnost velkých primátů. I malá opička je vítaným rozptýlením.

Musí se jit opatrně, překvapený samec by mohl mít bojovnou náladu a pak by mohl být značně nebezpečný.

V národním parku Bwindy platí velmi přísná omezení, která jsou zapotřebí na ochranu posledních volně žijících exemplářů těchto nádherných zvířat. Na tomto maličkém kousku země jich tu žije kolem 300 a bez ochrany člověka by dnes nemohly přežít.

Ke gorilám se chodí pouze 1× denně, maximálně šestičlenná skupina. Dětem do 15 let je gorilí trek v parku odepřen. Nachlazení ani jinak nemocní turisté ke zvířatům nesmí. Zdraví lidé se k nim smí přiblížit do vzdálenosti 3 – 5 metru. Můžete s nimi strávit pouhých šedesát minut. Ani o chlup víc.

Vstupné je 150 amerických dolarů. Pokud máte videokameru platíte navíc 20 dolaru. Odchází se v 8.30. Váš průvodce ví, kde gorily předešlé noci spaly. Přesto Vám nezaručí, ze je uvidíte. Dostanete dlouhé poučení jak se smíte a zároveň i musíte chovat a pak je jdete hledat. Znamená to, prodírat se napříč pralesem, stoupat a klesat, přelézat přes husté keře. Jdete od místa noclehu a stopujete gorilí tlupu. Někdy ji najdete za půl hodiny, někdy za pět hodin a jindy vůbec. Když ji najdete, tak můžete mít štěstí a celá tlupa je v klidu. Pokud ale mate smůlu, tak zahlédnete jen několik posledních kusů na odchodu. Vypravit se na pozorovaní gorilí tlupy je vždy tak trochu loterie. My jsme měli velké štěstí. Zastihli jsme gorilí rodinku v dobrem rozmaru. Ale i tak nám dala tvrdou lekci. Trvalo ji celou věčnost, než nás, lidi, z rodu Homo Sapiens, vůbec začala brát na vědomí. Zpočátku jsme pro ni byli méně než vzduch, všichni nás zcela ignorovali, nestáli jsme jim ani za pohled. A tak jsme tam stáli my důležití a čekali jsme až se jim uráčí se na nás alespoň podívat.

Horské gorily jsou největší primáti naši planety. Dospělý samec váži až 200 kilogramu. Jsou výhradními býložravci. Přesto jsou velmi nebezpečné, protože disponuji obrovskou silou. Jejich jediní nepřátelé jsou levhart a člověk. Když gorilí samec dospěje, tak jeho srst na hrudi olýsá a na zadech změní barvu na šedobílou až stříbrnou. To je čas, kdy by se měl pokusit vybojovat si postavení vůdce tlupy. Tím bývá nejsilnější „stříbrný“ samec. Ten pak má na starost ochranu celé tlupy. Při přesunech chodí jako první a kontroluje bezpečnost nového místa, musí také bránit své teritorium proti jiným tlupám. V případě, že dojde ke sporu o uzemí, je to zase on, kdo musí bojovat. Bitvy však bývají jen málokdy krvavé. Většinou se samci spokojí jen se zastrašováním, které má několik fází jdoucích za sebou v přesně stanoveném pořadí. Samec nejprve vyráží výkřiky a trhá listy, které drží v tlamě, pak se postaví na zadní, trhá rostliny a hází je do vzduchu a nakonec se buší pěstmi do hrudi, dá se na vzpřímený pochod, znovu trhá rostliny a buší dlaněmi do země. Po tomto předvádění, při kterém člověku tuhne v žilách krev, většinou „moudřejší“ slabší ustoupí.

Vidět horské gorily v jejich přirozeném prostředí, je zážitek na celý život. Jsou to tvorové člověku nejpodobnější. Teprve tady si můžeme uvědomit jak moc je to pravda. Teprve když pozorujeme starostlivé matky se skotačícími dětmi, vzrostlého samce, jak je zdánlivě ledabyle hlídá, ale běda, když se rozzlobí. Když máme možnost pozorovat jejich gesta, pohyby a mimiku obličeje, která je stejná jako naše. Ta hodina uběhne rychleji, než několik minut. Odcházíme z pralesa plní dojmu. Nenalézáme slova, která by dokázala vyjádřit naše pocity. Ani se nám nechce věřit, že jsou na světě lidé, kteří jsou ochotni zaplatit za popelník z gorilí ruky, nebo za její vypreparovanou­ hlavu.

^ Top