Reportáže

Kombajové, stromoví lidé odění pouze do kostí autor: P. Jahoda

P. Jahoda je prezidentem Českého klubu cestovatelů

Zkrácená a upravená ukázka z knihy Nazí a divocí (Mladá Fronta 2001)

Z deníku:

…jdeme pralesem po malé pěšině, unavenýma očima sleduji sotva znatelnou cestu. pak to přišlo. Nejfantastičtější setkání na Nové Guinei. Ze zatáčky se vynořují čtyři kombajové. My i oni jsme překvapeni. Kombajové reagují rychle a instinktivně. Okamžitě na nás míří čtyři luky. Stojíme a vzájemně se pozorujeme. Nehýbeme se. Dáváme si čas. Jsou strašidelní, odění pouze do kostí. Zpocená těla se jim lesknou, svými luky a šípy nás mají v šachu. Na krku dlouhý náhrdelník ze zvířecích zubů a na penisu bílé pouzdro ze zobáku nějakého zoborožce. To je veškeré jejich oblečení…

Naše další cesta nížinným deštným pralesem povede ke Kombajům, pravděpodobně dodnes nejobávanějším lidem v této oblasti. O tom jsme se přesvědčili už z reakcí Korowajů. Nepodařilo se nám nikoho z nich přesvědčit, aby šel s námi. Bojí se. Nikdo z nich si netroufne na jejich území. Co teď? Nechceme se vzdát cíle. Po delším uvažování se rozhodujeme jít sami. Je to odvážné rozhodnutí, každý jsme si museli sám zvážit možná rizika. Každý se musel rozhodnout sám za sebe. Všichni jsou za jedno. Proto jsme sem přece přiletěli. Věděli jsme, že to nebude jednoduché. Jít sami do pralesa je riskantní, ale s rizikem jsme přece počítali. Rozhodnutí je jasné. Jdeme dál. Znovu krásný deštný prales, znovu bláto, voda, klády, bláto, voda, … Přebrodili jsme další dvě menší říčky, bezpočet potoků. Brodíme někdy až po prsa ve vodě, někde přecházíme po pás hluboko, nohama nahmatávajíce kládu pod níž je ještě bůhví kolik vody. Odřené nohy bolí. V noci přišel lijavec. Tam kde jsme včera prošli, je dnes dva metry vody. Raději nemyslíme na to, kudy se budeme vracet. Přicházíme k jiné velké řece. Není tu kdo by nás převezl a tak stavíme celé odpoledne vor na batohy, my přeplaveme. Ráno, když už je skoro hotový, tak kolem projíždí domorodec na vydlabance. Daří se nám ho přemluvit, aby nás převezl. A zase šlapeme lesem, snažíme se držet směr, kterým tušíme kombajské osídlení. Informací máme málo. Jen to co jsme se dozvěděli od misionářů, od Korowajů a ze špatné staré mapy. Jdeme několik dní a víme, že už musíme být blízko našeho cíle.

Pak to přišlo. Nejfantastičtější setkání na Nové Guinei. Jdeme pralesem po malé pěšině. Nikdo nemluví, dnes už toho máme docela dost. Cesta byla namáhavá dvakrát jsme pracně hledali její pokračování, jednou jsme se museli vracet a dlohý úsek jsme museli jít hlubokým blátem. Teď už všichni myslíme na odpočinek a hledáme vhodné místo pro tábor. V husté džungli není lehké najít skutečně dobré místo pro stany. Snad tam za zatáčkou. Dívám se dopředu a unavenýma očima sleduji sotva znatelnou cestu. V tom se zatáčky vynoří čtyři Kombajové. My i oni jsme překvapeni. Kombajové reagují rychle a instinktivně. Okamžitě na nás míří čtyři luky. Stojíme a vzájemně se pozorujeme. Nehýbeme se. Dáváme si čas. Jsou strašidelní, odění pouze do kostí. Zpocená těla se jim lesknou, mají jen luky a šípy, kterými nás mají v šachu. Na krku dlouhý náhrdelník ze zvířecích zubů a na penisu bílé pouzdro ze zobáku nějakého zoborožce. To je veškeré jejich oblečení. Po chvíli napětí opadá. Sedáme si na zem a navazujeme kontakt. Oni hovoří Kombajsky a my zase česky. Hezky jsme si popovídali. Živě se zajímají o můj náhrdelník z velkých krokodýlích zubů, které jsem dostal darem od přítele v amazonii. Zase mi pomohl, jako už tolikrát, navázat přátelství s lidmi jiné doby. Díky němu mě berou jinak, tak trochu s úctou. V tomto světě jsou totiž trofeje ulovených zvířat nejcennějším majetkem mužů, jsou jejich chloubou a ozdobou. Na konec setkání, které vypadalo zpočátku hrozivě, odcházíme s našimi novými přáteli do jejich domu, vzdálenému sotva půl hodiny. Nemotorně s jejich pomocí šplháme nahoru a dostáváme najíst vynikající ságové rolky nadívané tlustými červy, pečené na ohni zabalené v listech. Tady už jsme našli i „tlumočníka“, který zná pár indonézských slovíček a tak si povídáme ještě dlouho do noci. Naši kombajové kouří speciální dýmku a my zažíváme po té hostině, která pro nás byla prvním pořádným jídlem po několika dnech putování pralesem. Skvělá atmosféra prvního setkání s nejobávanějšími stromovými lidmi v této oblasti.

Ráno se domlouváme s jedním z nich, aby nás dovedl do další vesnice. Prošli jsme ještě přes několik Kombajských domů a vesnic. Strávili jsme s těmito lidmi mnoho času. Přesto že národy Kombajů a Korowajů jsou znepřáteleny, tak mají velmi podobné zvyky a kromě mužů i oblečení. Na naší cestě jsme, kromě jiných specialit, měli možnost ochutnat prase připravené tradičním způsobem, pečené na žhavých kamenech, zabalené do listů a ságové mouky. Ta má v tomto případě za úkol zachytit výbornou šťávu, která z masa vytéká. Ochutnali jsme i stejným způsobem připraveného pralesního pštrosa kasuára. Měli jsme možnost je pozorovat při jejich denních činnostech a pracích. Viděli jsme jak používají kostěné nože, dokonce jsme si to i vyzkoušeli. Viděli jsme je běžně rutinním způsobem rozdělávat oheň pomocí tření ratanového pásku a kusu dřeva. Dovolili nám nahlédnout do jejich života, tolik odlišného od toho našeho. Postupem času jsme nebezpečné a nevyzpytatelné kombaje začali brát skutečně jako přátele.

Zpátky k našemu letadlu musíme jít jinudy. Cesta, kterou jsme přišli sem, je nyní celá hluboko pod vodou. Naštěstí se nám podařilo sehnat na tento nový a pro nás tedy i neznámý úsek dvě ženy, které nám slíbily, že nás do korowajské vesnice dovedou. Šikovné holky. Přas velkou řeku se dovolaly převozu. Přijela pro nás vydlabanka. Na zádi seděl veslař a na přídi stál statný bojovník s ostentativně nachystaným lukem a šípy. Než přistáli, tak se žen na nás dlouho vyptával. Potom rozhodl, že nás převeze. Nejdříve nás, potom ženy a až nakonec naše batohy. S tím sice nesouhlasíme, trošku se obáváme o věci, ale jemu patří loď, on je tu pánem. Bylo jak řekl. Převezl nás na druhou stranu a ještě než odjel, tak nám nezapoměl nařídit, abychom nikam nechodili a při tom nám ukázal další bojovníky s luky a šípy, kteří se kryli na obě strany od nás za stromy. Tahle situace začínala být víc než nepříjemná. Tady na hranicích území Kombajů a Korowajů se asi žije trochu jinak. Asi za třičtvrtě hodiny jsme byli všichni za řekou. Byli jsme odvedeni do jejich nového domu. Nahoru jsme raději vylezli i s batohy. A tady najednou velmi nepříjemná atmosféra opadla. Všichni se uvolnili, dostali jsme najíst a pozvání k noclehu. Jako téměř vždy jsme mohli pozorovat přípravu pokrmů a jejich práce. Na zítra jsme dohodli, že dál až na letiště půjdeme s muži z tohoto domu a naše dosavadní průvodkyně se vrátí zpět. Sice se nám to moc nelíbilo, ale neměli jsme jinou volbu. Přestože se atmosféra trochu uvolnila, usínáme raději s batohy pod hlavou.

Ráno naposledy slézáme po tyči z domu stromových lidí a odcházíme do deště. Naši průvodci nám na poslední kus cesty vezmou batohy. Cestu, která by nám jinak trvala dva dny, tak máme šanci urazit za den. To se hodí, protože bychom stihli letadlo o kterém víme že sem letí o týden dříve a mohli bychom se tak podívat ještě jinam. Jdeme velmi ostrým tempem asi hodinu. To poprvé zastavujeme. Když znovu vyrážíme, tak mi Alenka říká, že se jí zdá, jakoby se jí někdo snažil dostat do báglu. Domnívám se, že to není možné. Kdyby nás chtěli Kombajové okrást udělali by to už v noci. Pak se nám začal vzdalovat první průvodce. Volám na Alenku ať si hlídají toho vzadu, aby nám nezmizeli v lese i s našimi věcmi. Dobíhám prvního ve chvíli kdy se sklání nad rozbaleným batohem. Jakmile mne uviděl, utekl do pralesa. Bohužel i s některými důležitými věcmi. Ostatní když to uviděli, tak se ztratili také. Zjistili jsme škody a rozhodujeme zda se vrátit zpět vyjednávat. V takových případech se někdy dají věci koupit zpátky. Horší je ale to, že chybí i část peněz a některé doklady. Vrátit se je nebezpečné. Tito Kombajové byli nepřátelští hned od začátku. Teď když se vrátíme, tak jim , podle jejich logiky jdeme vzít to co jim právem patří, vždyť si to ulovili. Mohou se tedy po právu bránit. Co teď? Babo raď. K rozhodnutí zkusit to, přispěl i fakt, že odtud bychom bez průvodce hledali cestu na letiště velice těžko.

Jdeme tedy zpět. Stále prší. Musíme postupovat rychle, jinak déšť smyje stopy a my pak netrefíme. Zpáteční cestu jsme zvládli za jeden a půl hodiny. Váhali jsme asi čtyřikrát a vždy nám napověděly naše staré stopy. Kombajové byli natolik překvapeni naším návratem, že nás nechali vylézt až nahoru do domu. Podařilo se nám uklidnit jejich prvotní rozčilení a sedli jsme si k ohništi vyjednávat. Pomalu jsme se dopracovali k tomu, že bojovníci většinu věcí zahodili v lese kousek od místa, kde nás oloupili. Dodnes nechápu jak, ale podařilo se nám je přesvědčit aby se pro ně sami vrátili a přinesli je zpět. Sušíme nad ohněm pasy a letenky a jednáme dál. Celkem šest perných hodin. Byl to asi vrchol mé diplomacie. Podařilo se nám získat zpět téměř vše. Během jednání nám několikrát hrozili nataženými luky, ale naštěstí jsme odhadli správně, že jen hrozí. Čím déle jsme jednali, tím bylo vyhrožování častější a nervozita nebezpečně stoupala. Odešli jsme až v okamžiku, kdy naše kamarádky, včerejší průvodkyně, Alenku začaly doslova prosit abyhchom odešli a celkem jasně jí výmluvným gestem naznačovali, že nás jinak snědí.

Na letiště to máme asi patnáct kilometrů neznámým pralesem. Toto byl poslední dům na cestě k němu. Musíme jít bez průvodce, jinou volbu v naší situaci nemáme. Do odletu letadla nám zbývá pět dní. Když jsme to zvládli sami sem, tak to zvládneme i zpátky. Tím sami sebe uklidňujeme. Víme, že to není pravda, že nám prales nemusí dovolit projít, že můžeme ztratit cestu, že? Ale to všechno si nemůžeme připustit, nejhorší by bylo propadnout depresi. A tak pomalu postupujeme dál. Každou křižovatku, každou nejasnou cestičku si ověřujeme. Tam kde se cesta ztrácí, hledáme pracně její pokračování. Ztratit cestu nyní by bylo velmi zlé. Mohli bychom malou vesničku s letištěm minout a potom? Raději nemyslet…

Sedíme v maličké cessničce. Motor si pěkně přede a Tom se na nás zpod své pilotní přilby zubí, jak jsme špinaví a otrhaní. Přiletěl jak slíbil. V dálce za námi zůstaly domy v korunách stromů a jejich obyvatelé. V dálce za námi zůstal i prales, ve kterém jsme prožili tolik dobrodružství. Tom má pravdu. Jsme otrhaní a špinaví, ale jsme šťastní. Zvládli jsme to. Domů si kromě vzpomínek odvážíme několik předmětů denní potřeby stromových lidí. Korowajský štít, Kombajské šípy a luk, Korowajské i Kombajské dýmky a sukénky, několik kostěných nožů… Nejsou to pro nás suvenýry, jsou to hmatatelné vzpomínky na naši cestu časem, důkaz, že jsme opravdu byli v době kamenné. A jsou o to cenější, že za každým předmětem nám vytane na mysli člověk, který ho používal a činnost, kterou s ním vykonával. Za každým tímto předmětem se pro nás skrývá krásná vzpomínka a nepokazí ji ani ta poslední nepříjemná zkušenost. Nakonec i ta byla podle pravidel přírody. My jsme jim poskytli příležitost a oni ji jen využili. Jednali správně. Každý by tak přece jednal, jinak by byl blázen. A podle jejich pravidel mají pravdu. Nezlobíme se na ně. Je to jejich svět a jsou to jejich pravidla. Ještě se sem vrátíme. Žijte si tu šťastně. Cessnička se přehoupla přes hory, za chvíli přistaneme. Tak na viděnou Stromáči.

Český klub cestovatelů, Belcrediho 18, BRNO 628 00, tel.: 606 711 712 http://www.ckc.cz e-mail: info@ckc.cz

^ Top