Reportáže

Mont Blanc autor: Ing. Dagmar Janoušková

Mont Blanc bývá často klidný a majestátný, jindy zase rozběsněný, když kolem jeho vrcholu sviští vítr a sníh.

Vesnička Chamonix na úpatí masivu Mont Blanc byla známa již od poloviny 18. století. V roce l760 vypsal mladý ženevský přírodovědec Horace Benedict de Saussure odměnu tomu, kdo dosáhne vrcholu. O výstup se pokusil v roce l786 J. Balmat a dr. M.G. Paccard. Výpravu dokumentuje litografie, kterou můžete vidět v muzeu v Chamonix. Kromě obou vědců se výpravy zúčastnilo dalších 18 horských vůdců, kteří nesli těžkou výzbroj. Ohlas na dobytí vrcholu byl ohromný a Chamonix se v průběhu století proměňuje ve světové středisko horolezectví a z proklínaných hor se stává jedinečné sportoviště. Dnes dosáhne vrcholu každý rok více než 10 000 lidi. Hora si však vyžádá svou daň a za touhu stát na vrcholu zaplatí životem více než 100 lidi ročně.

Ležím v stanu ve výšce 3 900 m n.m. a přemýšlím kolik vzduchu stačí pro dva lidi na několik hodin. Prostor stanu se vahou padajícího sněhu a skučícího větru neustále zmenšuje. V polosnu a v polobdění očekáváme spásný hvizd píšťalky horského vůdce, který nás má po půlnoci vyhnat z relativního bezpečí stanu.

Cesta na vrchol hory Mont Blancu začala za parného odpoledne v kempu pod CHAMONIX. Francouzi se právě chystali sledovat historický zápas o titul Mistra světa ve fotbale. Náš horský vůdce Bobeš s pohledem, který nevěštil nic dobrého nás vyrušil ze slastného nicnedělání a odpočinku po aklimatizačním výstupu na 4 070 m vysoký GRAND Paradiso na italské straně Alp. Dopoledne strávil v dome horských vůdců v Chamonix studováním předpovědi počasí. Oblast Mont Blancu je známá nejpřesnější předpovědí počasí, které je strašákem pro všechny, kteří chtějí jít na vrchol. Pro příští dny se blíží atmosférická porucha od moře, která přinese velké množství srážek a bouřky. Tyto fronty obvykle zadržuje Mont Blanc na několik dní a pak je výstup téměř nemožný. Bobeš rozhoduje, že se na výstup musíme připravit ihned, blížící se sněžnou bouři musíme přečkat v bivaku v zakopaných stanech a pak jit co nejrychleji na vrchol. Pro další dny je předpověď stále horši a my máme jen několik dni na plánovaný vystup. Bivak ve výšce okolo 3 900 m je nutný z důvodu aklimatizace.

Do baleni se nikomu nechce, ale Bobšovo nadšeni nakonec nakazí všechny. Cesta zubačkou „Tramway du Mont Blanc“ do cílové stanice na ´Nid d´Aigle ve vysi 2 372 m je příjemnou projížďkou z pohledem na údolí řeky Arvy a okolní masívy s lehkým mrazením okolo žaludku a pohledy na oblohu. V zapadajícím slunci je narůžovělá, stíny vykresluji na okolních skalách bizardní obrazy, představa blížící se sněhové bouře se zdá absurdní.

Z konečné stanice nám zbývá asi 3 hodiny namáhavé cesty k první chatě Refuge de Tete Rousse (3 267 m n.m.). Většina z nás se rozhoduje raději zaplatit nehoráznou sumu 96 franku za nocleh, než vybalovat bágly a stavět stany. Nocleh je v přeplněné chatě spíše očistcem než spánkem, ale s nedostatkem spánku se budeme potýkat ještě další dva dny.

Ráno se před námi tyčí skalní žebro Gouter, který musíme překonat částečně na fixních lanech a částečně za pomoci vlastního jištění. Po několika stech metrech vstupujeme do pověstného kuloáru Grand couloir, kde se téměř nepřetržitě řítí lavina kamenu. Oceňuji prozíravost vůdců, kteří nám do vybaveni přidali přilby. V jednu chvíli kolem nás proletí lavina šutrů s rachotem, který připomíná dělové salvy.

Bobeš nás pohání, abychom co nejdříve dosáhli plošiny u další chaty Refuge du Gouter (3 863 m n.m.), abychom měli dostatek času na vybudovaní bivaku. Obloha je stále ještě bez mráčku, ale na obzoru se již objevuje zlověstný tmavý pruh blížící se fronty.

Místo bivaku je asi 300 m nad chatou. Pomoci cepínu, přileb, ešusu musíme pro stany vykopat minimálně 1 metr hluboký záhrab. Čím hlouběji budou stany ukryty před očekávaným vichrem, tím lepe. Do jídla se nikomu moc nechce, ale nedostatek tekutin začínají někteří pociťovat. Uvařit litr čaje je zdlouhavá a časově náročná práce. Než rozmrazíme dostatečné množství sněhu uplyne nejméně půl hodiny. Bouře udeřila s nebývalou silou ještě za světla. Elektricke výboje pociťují všichni, jako by vám někdo klepal kladívkem na hlavu. Nic nepomáhá, nelze uniknout jinam než do stanu. Bouře zuří celou první půlku noci. Vstávání po půlnoci je nepříjemné, stany jsou zavaleny vysokou vrstvou sněhu, dostat se ze sevření sněhu trvá poměrně dost dlouho. Kolem půl druhé za svitu čelovek hledáme cestu k vrcholu, který je ještě vzdálen více než 900 výškových metrů. Již bez zátěže, pouze s nejnutnějším oblečením, jídlem a pitím vydupáváme novou stopu na vrchol. V hlubokém sněhu jsou všechny stopy a orientační body zaváty. Bobeš s pomoci ostatních vůdců a buzoly po chvíli rozhoduje, kterým směrem půjdeme. Vítr nás sráží k zemi, ale věříme, že s rozbřeskem bouře skončí. Za úsvitu se opravdu vítr utišuje a nad námi se zjevuje vrchol Mont Blancu (4 807 m n.m.). Čerstvý nedotčený sníh dokresluje nádherný pocit ze svítání. Míjíme poslední možné útočiště – chatu Refuge du Vallot (4 362 m n.m.). Poslední metry k vrcholu jdeme bez navázání, cesta po úzkém hřebenu s tisícimetrovou hloubkou na obě strany je jen pro ty nejodvážnější. Při navázání několika osob na jednom laně, by pád jednoho znamenal konec pro ostatní. Vrcholu dosahuji jen někteří, stisk ruky a pohled na okolní vrcholy je odměnou za předchozí útrapy. Vrcholové foto a rychle dolu, nejen proto, ze se dýchá špatně, ale také proto, že se pravděpodobně blíží další kolo sněhové bouře. Na cestě zpět potkáváme našeho lékaře, který si při jednom z drobných pádů prosekl lýtko mačkou. Rána je na několik stehu. Rozhodnuti je rychlé, ránu je třeba zašít ihned i za primitivních podmínek, z lékárničky si vytahuje chirurgické nitě, ale jehla musí posloužit obyčejná krejčovská. Bez desinfekce a anesteze mu jeho dcera, studentka medicíny, nohu zašívá. Lékař se trochu křečovitě směje, že je to nejvýše uskutečněné šití, ale je rád, že se vracíme, aby nás doprovodil do bivaku.

Další noc je o něco klidnější, bouře se již s takovou silou nevrátila. Za úsvitu balíme a sestupujeme k lanovce. Pohled na vysněžené skalní žebro Gouter, vyvolá opět mrazeni v zadech. Sestup po skále v mačkách je artisticky výkon, k udržení na skále používáme všechny prostředky a tak se cesta opět prodlužuje.

Jsme unaveni, ale stanuli jsme na střeše Evropy. Mont Blanc – bájný velikán, který odedávna fascinoval člověka, byl dosazen.

Při návratu obdivuji v duchu dva francouzské celníky, kteří před několika lety na Mont Blanc vyběhli za šest hodin.

Český klub cestovatelů, Belcrediho 18, BRNO 628 00, tel.: 606 711 712 http://www.ckc.cz e-mail: info@ckc.cz

^ Top