Reportáže

Plavba v Šrínagaru, hlavním městě Kašmíru autor: J. Kaman

člen Českého klubu cestovatelů (ukázka z autorovy knihy Cesta za splněným snem)

Ochladilo se. Obloha se zatáhla a narůstající koncentrace těžkých černých mračen nevěštila nic dobrého. Byli jsme na otevřené vodní ploše asi pět set metrů od břehu, když začal foukat zrádný vítr. Člun začal být těžko ovladatelný. Pádlovali jsme ze všech sil, šlo to však stěží. Pod hladinou se nacházely souvislé porosty vodních řas a pádlo se do nich každou chvíli zamotalo. Vypadalo to na pořádnou bouři. Netrvalo dlouho a první těžké kapky dopadly na dno člunu. Strhl se šílený liják. Příroda, jakoby chtěla dokázat, kdo je tady pánem, začala předvádět co umí. Hladina vody v našem mělkém člunu nebezpečně stoupala a před silou větru nás zachránil až Monzúrův manévr, kterým se nám podařilo vplout z otevřené vodní plochy do několik metrů širokého průplavu v poli leknínů. Tmavou oblohu protínaly blesky a do mohutného hřmění zaznívala Monzúrova táhlá modlitba. Poznali jsme, co je strach. Pádlovali jsme jako o život a myslím, že to „jako“ můžu klidně vypustit. Když to už vypadalo hodně špatně a člun hrozil potopením, objevila se před námi šikara s pěticí mužů. Držela se okraje průplavu, kousek od souvislého hustého porostu vodní trávy. Netušili jsme, jak velká je pod námi hloubka, a neměli jsme ani nejmenší chuť zkoušet to. Kořeny vodní vegetace byly zrádné a bylo vysoce pravděpodobné, že při pokusu o plavání bychom se do nich zamotali a stali se tak jejich věčnými zajatci. Požádali jsme zoufale posádku šikary, zda si k nim můžeme přestoupit a vyčkat dalšího vývoje situace. Jejich plavidlo bylo přece jen o něco stabilnější a disponovalo dokonce stříškou. Ani jsme pořádně nečekali na odpověď a přeskákali jsme k nim. Bylo opravdu „za pět minut dvanáct“.

Bouře neustávala. Přívaly vody dopadaly dál s nezměněnou intenzitou na dno lodě a tragiku situace mírnila pouze skutečnost, že jsme si před zpáteční cestou koupili litrovou láhev vody. Ne, že bychom jí měli kolem sebe málo, uříznutím jejího hrdla jsme však získali nádobu ideální k vylévání vody sahající stále výše a výše. Jakoby toho všeho ještě nebylo dost, dala se do nás šílená zima a zuby nám začaly drkotat nezávisle na naší vůli. Posádka šikary, tvořená pěticí nadržených muslimů, začala zneužívat situace. Obzvláště jeden z nich, sedící k mé polovičce nejblíže. Nehledě na Eminy důrazné námitky a mé upozornění, že je mou manželkou a tudíž i, dle muslimských pravidel, majetkem, začal mi na Emku sahat. Bavil se naší bezmocností a ve výraznějších projevech mu zabránilo až opakované domlouvání jeho parťáků. Začínali jsme toho mít plné zuby. Úpěnlivě jsme se modlili. Myslím, že jsme nebyli sami. Každý z nás v duchu prosil a promlouval ke svému Bohu, který nás, zdá se, vyslyšel.

Asi po půl hodině, když už to vypadalo, že šikara musí každou chvílí klesnout ke dnu, jeden z mužů opustil naše řady. Přestoupil na Monzúrův člun a odplul neznámo kam. Ačkoliv pršelo dál, síla deště malinko polevila. Objevil se náznak oranžového slunce a dokonce i duha. Monzúr spolu s dalším ze zkušenějších členů posádky se chopili pádel a my opět vypluli. Trvalo další, snad půl až třičtvrtě hodiny, než jsme dopluli k našemu hausbótu. Déšť začal mezitím opět houstnout, přestávalo být vidět a do potopení šikary scházelo opravdu málo. Nakonec však nastal vytoužený okamžik a my byli zachráněni. Opět jsme se octli v neuvěřitelně suchém a příjemném prostředí Teheránu. Poděkovali jsme Bohu, shodili ze sebe mokrý šat, spláchli obavy a převlékli se do suchého. Poručili jsme si horký čaj. Za chvíli jsme roztáli a pak už jen s úsměvem a úlevou vzpomínali na jeden z nejsilnějších zážitků našeho putování.

Český klub cestovatelů, Belcrediho 18, BRNO 628 00, tel.: 606 711 712 http://www.ckc.cz e-mail: info@ckc.cz

^ Top