Reportáže

Ráno v posvátném městě Váránasí autor: J. Kaman

člen Českého klubu cestovatelů (ukázka z autorovy knihy Cesta za splněným snem)

Shazujeme batohy a utíkáme k řece. Za šedesát rupek na hodinu najímáme loďku i s veslařem a vyplouváme proti toku. Tajemné siluety města začínají vystupovat z temnoty jako fantastický přízrak. Ganga mění barvu každou minutou. Růžový kotouč slunce se klube z jejích posvátných vod a my rázem zapomínáme na únavu. Naskýtá se nám pohled, na který se nezapomíná. Zatímco protější, východní břeh zeje prázdnotou (podle prastaré pověsti je zakletý), na západním břehu začíná být živo. Pískovec pobřežních chrámů pozvolna růžoví a gháty (což jsou široká schodiště usnadňující přístup k řece), se zaplňují lidmi. Ženy oděné do pestrobarevných sárí, polonazí muži v bederních rouškách, rozdováděné děti, meditující jogíni. Neskutečná mozaika barev a těl, jejichž hustota přesahuje deset osob na metr čtvereční. „To být poutníci. Oni zdravit slunce a modlit sebe bohům.“ vysvětluje lámanou angličtinou majitel člunu. Připlouváme blíž. Zástupy věřících vchází s posvátnou úctou do vod řeky. Někteří se ponoří po pás, jiní po ramena, všichni upírají své zraky na žhavou kouli slunce. Zdraví vesmír, odříkávají posvátné mantry, vzývají svá božstva. Berou vodu do dlaní, mazlí se s ní a vhazují do ní obětní dary – lupínky jasmínových květů, hrstě rýže a obilí. Omývají decentně svá těla a pijí. Ano, pijí přímo z řeky. Je přece posvátná. Co na tom, že do ní ústí všechny odpadní kanály města (jež má více než milion obyvatel), že se v ní denně vykoupou statisíce lidí (z nichž mnozí mají lepru, choleru, žloutenku či dyzentérii), že na jejím dně leží několik set mrtvol (v pokročilém stadiu rozkladu), že na jejích březích pradláci denně vyperou desetitisíce kusů prádla. Poutníkům to zjevně nevadí a jejich víra je silnější než cokoliv jiného.

Plujeme dál. Soustavami ghátů je pokryt celý levý břeh. Jsou jich tu desítky. Každý má své jméno a některé z nich jsou vyhrazeny pouze příslušníkům určitých kast. Většina ghátů je určena ke koupání, některé k praní prádla, dva pak ke kremaci zesnulých. Pohřeb je pro hinduistu nejdůležitější okamžik v jeho životě a zemřít ve Váránasí znamená splynout s vesmírem a vymanit se tak z nekonečného koloběhu znovuzrození. Svůj pozemský život sem přicházejí dožít statisíce lidí ze všech koutů Indie i zpoza jejích hranic. Nebojí se smrti. Spíše naopak. Těší se na ni. Denně schází k řece a toužebně očekávají okamžik, který je osvobodí od strastí tohoto světa. V žádném jiném městě na Zemi není soustředěno tolik starých, nemocných a umírajících jako právě tady. Plameny pohřebních hranic hoří dnem i nocí. Okolím se šíří zápach spáleného masa, tělo střídá tělo.

K jednomu z pohřebních ghátů právě schází průvod postav nesoucí na bambusových nosítkách nebožtíka. S napětím sledujeme co se bude dít. Veslař vidí náš zájem a přestává pádlovat. Tělo zemřelého, zabalené v bílém plátně, je ponořeno do vody, potřeno směsí santalového prášku a čistého másla. Poté je uloženo na pohřební hranici o pár metrů dál. Vytahuji fotoaparát a chystám se k pořízení několika záběrů. „Ne! Ne! Ne! Pane, pohřeb vy nesměla fotit. To být moc špatné…“ zakrývá mi veslař rukou objektiv. „Vy se moct pouze dívat!“ dodává a připlouvá blíž. „Vidět tamten bílý muž?“ pokračuje a ukazuje přitom na jednoho z pozůstalých. „To být nejstarší syn. Pochovat rodiče být vždycky jeho úkol!“ Syn přináší pochodeň hořící posvátným ohněm. Pětkrát obchází hranici a na pěti místech ji zapaluje. Zatímco dřevo s nebožtíkem hoří, pozůstalí (přítomní jsou pouze muži) postávají opodál a povídají si. Nikdo nepláče. Zemřít a být pochován ve Váránasí je přece štěstí, a ne důvod k zármutku. Kolem hranice poskakují spalovači z kasty nedotknutelných. V rukou mají dlouhé tyče, jimiž vracejí zpět spadlá polena či části těl. Popel, který po nebožtíkovi zůstane, je vhozen do Gangy.

Český klub cestovatelů, Belcrediho 18, BRNO 628 00, tel.: 606 711 712 http://www.ckc.cz e-mail: info@ckc.cz

^ Top